Se zatnutými zuby a obavami, co jí ve vnitř čeká, (třeba se teď někde zjeví Johnny Depp a zatančí vítězný taneček,) vešla dovnitř. Zpočátku neviděla nic. Všude kolem byla tma, Sam jen cítila jakousi vůni.. levandule. Ano, byla to levandule. Vzduch byl vlhký, prosycený okouzlujícím aroma, ze kterého se jí dělaly mžitky před očima. 

Pak, najednou, jako by někdo škrtnul zápalkou, celý prostor se prosvětlil a ona lapala po dechu. Musela se opřít o Luckyho, aby neupadla, protože tohle vážně nečekala.Zvenčí byla chaloupka malá! Dřevěná! Tak jak to, že  uvnitř to vypadalo takhle?
Místnost byla velká, prosvětlená mihotavým plamenem svíčky, klenutý strop byl z jakéhosi kamene, nejspíše mramoru, do něhož byly vsazeny, skoro uvězněny různé květiny, složené do dechberoucích ornamentů. Postupně, jak se strop klenul dolů, se šlahouny rostlin dostávaly na svobodu, už nebyly obklopeny tvrdým kamenem, a popínaly celé zdi. Sem tam skulinkami prokukovala zeď, hnědá a teplá, jako čerstvě rozrytá hlína. Sam se poprvé podívala pod nohy a měla co dělat, aby nedostala závrať. Podlaha byla prosklená, průhledná a v ní se odrážel celý strop, takže to vypadalo, jako by byli uvězněni v jakési nekonečné kouli. Sam to připomnělo sněžitko, které měla doma na nočním stolku.
"Neskutečné, že?" Prolomil kouzelnou atmosféru Lucky a Sam se nezmohla na nic jiného, než na přikývnutí. Krk jí svazoval obrovský knedlík. Taková nádhera.. a oni jí nechali celý život v tom obyčejném, venkovním světě.
Gréta byla daleko v předu, rozsvěcela jednotlivé pochodně, jež byly vsazeny mezi květinami ve zdech a tvořily dokonalý celek. Dávala tím chodbě přímo enormní velikost a Samantha si najednou připadala strašně malinká, bezvýznamná.  Slova krásy pro tuto místnost neexistovala.

"Samantho! Vstávej, teď je ta nejnevhodnější chvíle na spánek." Snažil se jí Lucky zvednout ze země. Cože? Jak že je ta nejnevhodnější chvíle? Jí se zdála úplně nejlepší. Bylo zde šero, teplo, ticho,... nic jiného nepotřebovala. Ale on jí prostě nemohl dát pár minut (hodin) svátek. "No tak slyšíš mě?! Tohle ještě nebylo celé! Okamžitě vstaň, spát můžeš... někdy pak." 

"Ale já chci spát teď!" Stěžovala si nabručeně, ale pomalu se sbírala ze země. Když už jakž takž stála na nohou, jen se narovnat, něco jí převážilo a ona si zase kecla na zadek. "Páni, jsem jako ožralá!" Zasmála se svému právě vyvedenému číslu a cítila, jak jí něčí silné paže zvedají.
"To ta křídla. Bude chvilku trvat, než si zvykneš na to, že je máš. Začneme s chůzí, dobře? Můžeš si obléknout alespoň kalhoty, ať tu neběháš ve spodním prádle.." Usmál se na ni Lucky a ona se na něho kysele zašklebila.
"Kalhoty. Jasně. To mi bude ke štěstí stačit." Stejně se ale ohnula a opravdu si, - za jeho pomoci- kalhoty oblékla. "Takže teď mám křídla? Chci je vidět! Jak vypadají? Jsou žlutá? Zelená? Fialová? Budu moci létat? Kdy?" Už zase jí musel zacpat pusu. Někdy dovedla být strašně ukecaná.
"Dočkej času, jako husa klasu. Teď ta chůze." Řekl přísně a jí úplně připomněl její bývalou učitelku matematiky, paní Ká.
Pár dalších minut trénovali její chůzi a ona si přišla jako malé mimino. Hezky krůček po krůčku, žádné rozptylování. Po hodné chvíli už dokázala stát sama, bez toho, aniž by jí podpíral. Zajásala a chystala se udělat krok. Jenže její rovnováha jí opět zradila a kdyby jí Lucky nezachytil, asi by opět přistála na zadku.
"Uf, ještě že mám ty kalhoty. Nepřála bych ti pohled na můj obraženej zadek." Zachechtala se hlasitě. On, držíc jí za paži, zakoulel očima a zamumlal něco ve smyslu:
"Jako bych se ti snad na zadek koukal.." Ona se musela opět zasmát a pak už pilně trénovala.
Po dalších, celkem únavných minutách už dokázala sama udělat pár kroků. Tedy překonat vzdálenost z Luckyho náruče do Luckyho náruče – na místo, kam se mezi tím, co ona tří metrovou vzdálenost překonávala tempem šneka, přemístil rychle jako blesk.
"Tak, tohle už bude stačit. Na nohou  už se udržíš, sama pár kroků uděláš. Nemusíš se bát, budu s tebou, dobře? Kdyby něco, křič já tě podržím" Ozval se po chvíli mlčení Lukáš, očividně spokojen s jejich úspěchem.
"Jinak, tvá křídla jsou přenádherná." Zkonstatoval, jako by se jednalo o zcela běžnou věc. Samozřejmě, každý druhý člověk má místo lopatek párek létajících nástrojů. Samanthu docela štvalo, že  svá křídla uvidí jako poslední, zatímco je všichni (Lucky) obdivovali.
"Fajn, a co teď? Křídla mám, chodit umím, bude se dít ještě něco zvláštního?" Ptala se s úsměvem. Čas utíkal neskutečně rychle a ona si ani neuvědomila, že se začínalo stmívat.
"Teď? No co teď? Teď spolu půjdeme za tvou matkou, která už ti řekne co, a jak." Chytil jí za ruku. Zdál se jí milejší než při jejich setkání, nejspíše se v její vílí společnosti cítil lépe, než když byla v té člověčí.

Lucky se zastavil pod jedním velkým, starým, vykotlaným cedrem. 

"Teď mne pozorně sleduj." Sam přikývla.
"D-dobře. A co se chystáš dělat?" Lukáš se zatvářil, jako kdyby ho v něčem důležitém rušila.
"No musím nás přeci přenést do vílího světa, aby ses mohla proměnit.." Řekl to jako samozřejmost, jako by to bylo úplně normální. Sam to vzala, ale pak se zamyslela.
"Hele, ty.. Lucky, neznamená to doufám, že už se sem nikdy nevrátím?" Ptala se opatrně. Kluk se zasmál. Když stál, vypadal ještě vyšší. Musel měřit nejméně metr devadesát.
"No samozřejmě, že se sem už nevrátíš. Copak bys tu chtěla zůstat? Nic tě tu přeci nedrží." A začal svým přívěskem kreslit do vzduchu jakési ornamenty.
"P-počkej!" Znovu ho Sam přerušila. On už se zdál otrávený.
"Co zase?"
"Já ale neřekla, že odtud chci odejít. Nechci a i kdybych chtěla, tebe neznám. Jak mám vědět, že ti můžu věřit? Co moji rodiče? Mám přátele, mám kluka, za chvíli mám jít na vysokou, udělat si řidičák,... nechci to všechno zahodit. Mám celý život před sebou." Snažila se ho přesvědčit a on zakýval hlavou.
"Ahááá..." toto slovo ještě protáhl, jakože právě něco pochopil. "Já jsem ti to neřekl? Ty se mnou musíš jít. Protože když nepůjdeš, bolest zad bude čím dál, tím víc horší – to ti asi uniklo, ale ona jde z lopatek, tedy z místa, odkud se za pár chvil vyloupnou křídla. – No, a když křídla nenecháš prorazit si cestu ven, začnou se, jak se u vás říká, rozkládat, vytvoří se zánět, ty na něj později zemřeš a žádný doktor ti tu už nepomůže." Nevšímal si Samina vytřeštěného výrazu a stále něco kreslil do vzduchu. "Ještě pořád tu chceš zůstat?" Sam mu nevěřila ani nos mezi očima, (musela přiznat, že i ten byl pěkný,)  ale co měla dělat? Co když mluvil pravdu a ona opravdu zemře? To nechtěla. Nechtěla ale ani opouštět matku s taťkou.
"Co se stane s mými rodiči?" Zeptala se tedy.

Večer nemohla za boha usnout. Tížily jí myšlenky. Bála se tam zítra jít. Ale věděla, že tam musí. Strašně jí bolela záda. Ať se převrátila na jakýkoli bok, bylo to doprávázené ukrutnou bolestí. A ležet na zádech? Raději by zemřela, než znovu cítit tu bolest, která na ní šla, když si naň lehla. Nakonec našla docela dobrou polohu na břiše. Zázračný přívěsek ležel u její hlavy na nočním stolku a odrážel se od něho měsíční svit a Samanthě dodával odvahu, třebaže nevěděla, proč a od koho jej dostala. 

Ranní, jarní paprsky slunce vykreslily na zdech jejího pokoje spoustu krásných ornamentů. Kdybyste se dobře podívali, spatříte siluety různých květin, -  vzorů, jež má Samantha na zácloně- a když se hodně nadechnete, mohli byste ucítit přenádhernou vůni narozeninových květin.
Probudit se do tohoto krásného rána bylo úžasné. Včerejší oslava nedopadla tak strašně, jak si Samantha představovala a jí se to i docela líbilo. Rodiče se nechovali nijak jinak, než obyčejně. Prostě to byli její rodiče, i když se na jejím ,,vzniku"  nijak nepodíleli.

Samantha stála u zrcadla a česala si své dlouhé, blonďaté, skoro bílé vlasy. Za chvíli měla jít na svou oslavu, na kterou se jí tolik nechtělo! Zamračila se na trošku vyšší osobu v zrcadle.

,,Jsi divná, víš to?" Řekla té bledé dívce se zelenýma očima.
Jenže ono se jí tam nechtělo právem! Copak vy byste skákali dva metry vysoko, kdyby vám oznámili, že jste adoptovaná a narozeniny, které jste do teď slavili 31.března jsou vlastně dnem, kdy vás vaši adpotivní rodiče našli přede dveřmi? (Resp. Za dveřmi.) Dobrá, nebudu to popisovat takto zkráceně. Řeknu to tak, aby to bylo jasné.

K této povídce nemám komentář:) Nemůžu Vám přeci vyzvonit všechno!:)

,,Jsem doma!" Zakřičím do prázdného bytu, připomínajícího skladiště i když vím, že mi nikdo neodpoví. Jasně, zase nikdo není doma. Jako vždy, když přinesu nějakou dobrou známku. Proč se vlastně namáhám? Stejně to nikoho nezajímá. Povzdychla jsem si a přešla do kumbálu, jménem můj pokoj. Celý prostor čtyři krát čtyři metry čtvereční osvětluje žárovka visící ze stropu na jednom tlustém, černém kabelu, která se i při malém dupnutí začne houpat. V jednom rohu leží na zemi rozvrzaná matrace a v druhém polorozpadlý stůl. Právě na něj hodím tašku ze školy a posadím se na postel.
Dumám nad tím, kde asi zase jsou rodiče. Tedy jestli se dá mámě, která pije alkohol víc, než se o mě stará a tátovi, který také pije, ale ještě jakž takž udrží rovnováhu když jde domů, ale hraje automaty dá říkat rodiče. Zaslouží si vůbec tohle oslovení? Vůbec se o mně nestarají. Máma sem tam zavrčí něco jako ,,Podej mi flašku" a táta jestli nemám drobné. Když řeknu, že ne, nebo vlastně ať řeknu cokoli, vždycky to skončí fackou. Instinktivně si přistisknu dlaň na tvář. Divím se, že po té poslední tam nemám modřinu. Klaply dveře. Táta je doma. Poznám to podle toho, že zavřel dveře. Máma by se na to nezmohla. Zavrzal gauč. Určitě si hned zase s vodkou v pet flašce sedl k něčemu, čemu se při troše fantazie dá říkat televize. ,,Móóno!" Zaburácí s opilostí svázaným jazykem. V překladu to znamená ,,Moniko!". Tak se totiž jmenuju. Už mi tak dlouho nikdo neřekl, kromě učitelky ve škole. Ano, představte si, mám hroznou rodinu, bijí mě, nestarají se o mne, nenakupují jídlo, ale do školy chodit přesto musím. Na to si hlavně táta potrpí. ,,Nestojím o to, aby přišla sociálka." Řekl tuhle, když byl ještě v jakž takž normálním stavu.
Po pravdě já bych o to asi stála. Když by nějaká hodná paní ze sociálky viděla, jak tady žiji, určitě by mě rodičům nenechala. To vím s naprostou jistotou.

 Slyšeli jste někdy o tom, že J.K.Rowlingové se zdál sen a podle něho napsala Harryho Pottera?
I já mívám takové předtuchy, ovšem na ty přicházím před spaním.  Takové povídky mi většinou každý chválí. S jednou z nich jsem dokonce vyhrála první cenu v soutěži! A teď bych se s nimi chtěla pochlubit:)

 Víte, nikdy jsem si extra nepotrpěla na nějaké oslavy narozenin. Jak jsem se tak ptala, zjistila jsem, že jsem v tom po mámě. Má rodina z toho moc nadšená nebyla. - Aby taky jo, když jsme tak bohatí a štědří. (teda jen část z nás). Já narozeniny oslavuji extra nerada. Řekněte, komu z vás by se chtělo slavit to, že každý jeden rok jsou vaše tři? Vůbec se mi nechtělo