Kapitola pátá

"Samantho! Vstávej, teď je ta nejnevhodnější chvíle na spánek." Snažil se jí Lucky zvednout ze země. Cože? Jak že je ta nejnevhodnější chvíle? Jí se zdála úplně nejlepší. Bylo zde šero, teplo, ticho,... nic jiného nepotřebovala. Ale on jí prostě nemohl dát pár minut (hodin) svátek. "No tak slyšíš mě?! Tohle ještě nebylo celé! Okamžitě vstaň, spát můžeš... někdy pak." 

"Ale já chci spát teď!" Stěžovala si nabručeně, ale pomalu se sbírala ze země. Když už jakž takž stála na nohou, jen se narovnat, něco jí převážilo a ona si zase kecla na zadek. "Páni, jsem jako ožralá!" Zasmála se svému právě vyvedenému číslu a cítila, jak jí něčí silné paže zvedají.
"To ta křídla. Bude chvilku trvat, než si zvykneš na to, že je máš. Začneme s chůzí, dobře? Můžeš si obléknout alespoň kalhoty, ať tu neběháš ve spodním prádle.." Usmál se na ni Lucky a ona se na něho kysele zašklebila.
"Kalhoty. Jasně. To mi bude ke štěstí stačit." Stejně se ale ohnula a opravdu si, - za jeho pomoci- kalhoty oblékla. "Takže teď mám křídla? Chci je vidět! Jak vypadají? Jsou žlutá? Zelená? Fialová? Budu moci létat? Kdy?" Už zase jí musel zacpat pusu. Někdy dovedla být strašně ukecaná.
"Dočkej času, jako husa klasu. Teď ta chůze." Řekl přísně a jí úplně připomněl její bývalou učitelku matematiky, paní Ká.
Pár dalších minut trénovali její chůzi a ona si přišla jako malé mimino. Hezky krůček po krůčku, žádné rozptylování. Po hodné chvíli už dokázala stát sama, bez toho, aniž by jí podpíral. Zajásala a chystala se udělat krok. Jenže její rovnováha jí opět zradila a kdyby jí Lucky nezachytil, asi by opět přistála na zadku.
"Uf, ještě že mám ty kalhoty. Nepřála bych ti pohled na můj obraženej zadek." Zachechtala se hlasitě. On, držíc jí za paži, zakoulel očima a zamumlal něco ve smyslu:
"Jako bych se ti snad na zadek koukal.." Ona se musela opět zasmát a pak už pilně trénovala.
Po dalších, celkem únavných minutách už dokázala sama udělat pár kroků. Tedy překonat vzdálenost z Luckyho náruče do Luckyho náruče – na místo, kam se mezi tím, co ona tří metrovou vzdálenost překonávala tempem šneka, přemístil rychle jako blesk.
"Tak, tohle už bude stačit. Na nohou  už se udržíš, sama pár kroků uděláš. Nemusíš se bát, budu s tebou, dobře? Kdyby něco, křič já tě podržím" Ozval se po chvíli mlčení Lukáš, očividně spokojen s jejich úspěchem.
"Jinak, tvá křídla jsou přenádherná." Zkonstatoval, jako by se jednalo o zcela běžnou věc. Samozřejmě, každý druhý člověk má místo lopatek párek létajících nástrojů. Samanthu docela štvalo, že  svá křídla uvidí jako poslední, zatímco je všichni (Lucky) obdivovali.

"Fajn, a co teď? Křídla mám, chodit umím, bude se dít ještě něco zvláštního?" Ptala se s úsměvem. Čas utíkal neskutečně rychle a ona si ani neuvědomila, že se začínalo stmívat.
"Teď? No co teď? Teď spolu půjdeme za tvou matkou, která už ti řekne co, a jak." Chytil jí za ruku. Zdál se jí milejší než při jejich setkání, nejspíše se v její vílí společnosti cítil lépe, než když byla v té člověčí.

Nechápala to. Před pár hodinami se probouzela na svém gauči s tím, že si z ní nějaký vtipálek vystřelil. A teď tu šla, po boku neskutečně krásného kluka, v podprsence, s párem vílích křídel, v Arii, úplně jiné dimenzi, než byla Země. Musela se nad tím zasmát.
"Řekni mi, co je tu k smíchu, ať se také pobavím." Řekl Lucky a ona trochu zaškrobrtla. Rychle zase ale rovnováhu vyrovnala, takže jí nemusel ani moc chytat.
"Ale nic, jenom jsem tak přemýšlela nad tím, jak se může život z ničeho nic změnit." Usmála se a začala si prohlížet červánky, jež se vytvořily na obloze. Vypadaly, jako čerstvě nastříkaná šlehačka, zbarvená od jahod. "Říkal jsi, že půjdeme za mou matkou? Povídej mi o ní. Jaká je?" Ptala se nedočkavě a v břiše jí vypukl roj snad tisíce třepotavých motýlků. Sedmnáct let žila v přesvědčení, že jí rodiče odložili, protože jí nechtěli, brala za své pravé rodiče lidi, které s ní teď měli společné maximálně přijmení. A nyní, po takové době, přesněji po šesti tisících, šesti dnech života měla spatřit svou opravdovou matku. Tu, která jí přivedla na svět a dala jí jméno. Tu, jejíž krev koluje v ní.
Lucky se usmál.
"Gréta. To je,...kapitola sama o sobě víš? Ona, je strašně temperamentní člověk. – což se dost projevuje na její vládě. – Nenechá si poradit, je neskutečně tvrdohlavá. Okamžitě pozná, když jí někdo lže. Věř mi, já jsem to jednou zkusil a moc dobře jsem nedopadl." Zasmál se vtipu, jehož pointa jí trochu utekla a pokračoval. "Je to ale velice milá žena. Vlastně," zastavil se a otočil se směrem k ní. Začal si jí prohlížet. "ona je stejná jako ty, jen v o pár let starším vydání." Usmál se a ona také. Bylo krásné slyšet, že se konečně někomu podobá, že se podobá někdo jí.
Vždycky přemýšlela, jaká asi jednou  bude, zda zdědí nějakou zlou nemoc, nebo jí jednoho dne přijde šek na milion korun s tím, že je od jejích rodičů, kteří zemřeli při autonehodě. Ale nikdy by jí nenapadlo, že bude někým takovým. – S křídly, bydlící v jiném světe. Osud je prostě nevyzpytatelný.
Dalších pár minut šli mlčky. Samantha se Luckyho přidržovala za paži, kdyby její křídla náhodou dostala chuť zase jí posadit na zadek. Za chvíli jí to ticho ale omrzelo.
"hm.. Lucky, to znamená šťastný, že jo?" Zeptala se zvědavě. Napadlo jí totiž, že s tímto chlapcem již strávila skoro celý den, byl to jediný člověk, kterého v této zemi znala a vůbec nic o něm nevěděla – tedy kromě jeho jména a amuletu. Přitom jí toho o tomto záhadném krasavci tolik zajímalo! On už znal i její rodiče, ona jeho nic.
"Ano, něco na ten způsob." Řekl prostě. Sam se pokusila zoufale si nepovzdechnout.
"A proč zrovna tahle přezdívka?" Znovu položila otázku. Sledovala jej, viděla hranu jeho brady, to, jak zatínal zuby.
"Nevím. Chápej, v životě se mi moc nedařilo, tak jsem chtěl mít alespoň veselou přezdívku." Otočil své zelené oči přímo na ní. "Ale ty se tím nemusíš vůbec zatěžovat. Teď je hlavní dopravit tě ke tvé matce, přesně támhle." Naznačil směr, kterým měli jít. Sam čekala, že uvidí nějaký obrovský zámek, postavený z diamantů a podobných drahých kamenů. Místo toho tu byl velký kopec a na jeho vrchu pár rozbořených chaloupek. Prostě luxus.
"Teda, na královnu bych čekala něco víc..." řekla si spíše pro sebe, ale zjistila, že jí Lucky slyšel.
"Není všechno takové, jak se zdá, víš? A poběž! Ať tam jsme co nejdříve!" Rozběhl se, pořád jí držel za ruku. Vlála za ním, jako prapor, křídla jí brzdila. Sem tam se jí zamotaly nohy, to jak ještě neuměla tolik udržet rovnováhu.

Za pár chvil už stáli před tou nejrozpadlejší chajdou, která v okolí byla. Samanthě se zdálo, jako by jí pořád někdo sledoval, i když okolí bylo prázdné.
"Jestli je tohle nějaké ‚centrum‘, čekala bych tu trochu víc... lidí?" Opět obrátila tuto větu v otázku. Lucky si rozpačitě prohrábl vlasy.
"Všichni jsou schováni ve svých domech vždy, když má přijít nějaká nová víla – a právě teď přišla velice důležitá víla. Nechtějí tě vyděsit. Až se ale shledáš s Grétou, která ti všechno vysvětlí, přijdou tě přivítat." Usmál se na ni a to už chytal za klepadlo velkých, dubových dveří, jen tak ledabyle zasazených v železných pantech. Ještě pár mučivých vteřin byla slyšet ozvěna tří úderů a Samanthy se zmocnila závrať. Právě teď se poprvé shledá se svou matkou! Se svou pravou matkou. Uvidí jí poprvé, za celých svých sedmnáct let života.
Klika cvakla, dveře zavrzaly. Pomalu, ale jistě se začaly otevírat, Sam se chytila Luckyho za paži. Nedokázala by teď stát na vlastních nohou. A pak, když to nejméně čekala, objevila se ve dveřích žena.
Nebyla ale jen tak obyčejná. Dlouhé, vlnité, světlé vlasy měla stáhlé do úhledného drdolu, ozdobeného, odhadem, několika sty stříbřitých kamínků. Byla vysoká, na jejím výrazu bylo znát, že si je vědoma své krásy. Pod hustým obočím a vrstvě neskutečně dlouhých, černých řas se skrývaly moudré, zelené oči. Podle nich Samantha poznala, že se opravdu jedná o její matku. Byly naprosto identické s jejími. Na sobě měla dlouhé, objemné šaty, s velkým výstřihem. Byly vidět její vystouplé lícní kosti a bledá, až prachová pleť. Jednoduše, byla nádherná.
"Ó Lucky! To byla ale rychlost!" Na to, jak moudře vypadala, zněl její hlas poněkud nevýrazně, až pisklavě. Samantha nebyla schopna slova, jen zírala. "To je dobře, že jsi ji přivedl takhle brzy, čeká jí spousta práce!" Lucky se formálně uklonil a stáhl s sebou i Sam, která jen neobratně sklonila hlavu.
"Neklaňte se mi, jste mými hosty!" Usmála se a odhalila tak řadu čistě bílých zubů. "Dcero, již je to tak dlouho.." začala se k Sam přibližovat, natáhla ruce a vypadalo to, že jí chce obejmout. Uprostřed cesty se ale zastavila a jen jí pohladila po tváři, dívajíc se jí do očí. Samantha nechápala. Tohle byla její matka? Představovala si své rodiče snad milionkrát, v tisíci různých podob, ale nikdy by jí nenapadlo, že bude vypadat takhle. Že to bude královna víl.
"Ale nebudeme tu jen tak stát mezi dveřmi, že? Pojďte dál!" Otočila se na podpatku a zmizela v šeru chalupy. Lucky se na Sam nedůvěřivě podíval. Byla bledší než obvykle.
"Jsi v pohodě?" Rychle se ujišťoval. Sam by se asi nezmohla na jakékoliv slovo a tak je přikývla.
Samozřejmě, že nebyla v pohodě! Právě poznala svou matku, která jí nebyla ani trochu sympatická! Jak jí jen může být nesympatická její vlastní matka?! Lucky vkročil do chaloupky a ona šla nemotorně hned za ním. Byla úplně vyvedena z míry.