Waaaa | Kapitola čtvtá

Lucky se zastavil pod jedním velkým, starým, vykotlaným cedrem. 

"Teď mne pozorně sleduj." Sam přikývla.
"D-dobře. A co se chystáš dělat?" Lukáš se zatvářil, jako kdyby ho v něčem důležitém rušila.
"No musím nás přeci přenést do vílího světa, aby ses mohla proměnit.." Řekl to jako samozřejmost, jako by to bylo úplně normální. Sam to vzala, ale pak se zamyslela.
"Hele, ty.. Lucky, neznamená to doufám, že už se sem nikdy nevrátím?" Ptala se opatrně. Kluk se zasmál. Když stál, vypadal ještě vyšší. Musel měřit nejméně metr devadesát.
"No samozřejmě, že se sem už nevrátíš. Copak bys tu chtěla zůstat? Nic tě tu přeci nedrží." A začal svým přívěskem kreslit do vzduchu jakési ornamenty.
"P-počkej!" Znovu ho Sam přerušila. On už se zdál otrávený.
"Co zase?"
"Já ale neřekla, že odtud chci odejít. Nechci a i kdybych chtěla, tebe neznám. Jak mám vědět, že ti můžu věřit? Co moji rodiče? Mám přátele, mám kluka, za chvíli mám jít na vysokou, udělat si řidičák,... nechci to všechno zahodit. Mám celý život před sebou." Snažila se ho přesvědčit a on zakýval hlavou.
"Ahááá..." toto slovo ještě protáhl, jakože právě něco pochopil. "Já jsem ti to neřekl? Ty se mnou musíš jít. Protože když nepůjdeš, bolest zad bude čím dál, tím víc horší – to ti asi uniklo, ale ona jde z lopatek, tedy z místa, odkud se za pár chvil vyloupnou křídla. – No, a když křídla nenecháš prorazit si cestu ven, začnou se, jak se u vás říká, rozkládat, vytvoří se zánět, ty na něj později zemřeš a žádný doktor ti tu už nepomůže." Nevšímal si Samina vytřeštěného výrazu a stále něco kreslil do vzduchu. "Ještě pořád tu chceš zůstat?" Sam mu nevěřila ani nos mezi očima, (musela přiznat, že i ten byl pěkný,)  ale co měla dělat? Co když mluvil pravdu a ona opravdu zemře? To nechtěla. Nechtěla ale ani opouštět matku s taťkou.
"Co se stane s mými rodiči?" Zeptala se tedy.

"Co by? Vyhlásí po tobě pátrání, po pár měsících jej odloží, případ prohlásí za nevyřešený, oni si popláčou a pak na tebe zapomenou." Řekl to,jako by to byla zcela běžná věc. Ona ale své rodiče měla ráda a nechtěla jim působit bolest.
"A nešlo by to zařídit nějak.. jinak?" Opatrně položila otázku. Lucky si povzdechl.
"Ježíš! Ty jsi ale otravná! Úplně jako Gréta. Až se naučíš svoje schopnosti ovládat, můžeš se sem vrátit, i když já teda nechápu proč bys to dělala." Znechuceně si prohlédl krajinu kolem, jako by se právě ocitl v kanálu. "A do té doby můžeš svým tak zvaným ‚rodičům‘," nakreslil do vzduchu neviditelné uvozovky, "psát. Spokojená?" Samantha přikývla. S tím se dalo smířit.
"Ano." Usmála se a už jen sledovala, co Lucky dělal.

Bylo to fascinující a trochu děsivé zároveň. Lukáš vzal do rukou svůj amulet a začal s ním krestlit do vzduchu různé tvary. Jenže kdyby to bylo tak obyčejné! Cokoli, co nakreslil zůstalo viset v prostoru a vznášelo se to před nimi, jako by to, kam obrazce nakreslil nebyl vzduch, ale obyčejný papír. Samantha si udiveně prohlížela všechny ty ornamenty, jež vypadaly jako jakési starodávné runy a nestačila se divit.
Když Lukáš skončil s kreslením, pověsil si svůj přívěsek zase na krk a zavřel oči. Sam ho sledovala, takže viděla všechno. Vzdušné obrazce se začaly otevírat. Pronikalo jimi světlo, jako by se začal trhat samotný prostor, ve kterém byly nakresleny. Záře byla oslepující, tak moc, že Sam musela přivřít oči. Když je zase otevřela, zjistila, že už před ní nejsou žádné malůvky, nýbrž obří černá díra, jejíž okraje se podivně vlnily a rozplývaly, jako by do sebe chtěly vtáhnout veškeré okolí.
"C-co to je?" Ptaa se okamžitě usmívajícího se Lukáše. Ten pokrčil rameny.
"Portál. Chyť se mne za ruku, jdeme." Popadl jí za paži a chystal se jí vtáhnout do té temnoty. Ona ho ale zastavila.
"Počkej! To mám jako vlézt do toho?" Nevěřícně se na něho podívala. On zvedl oči v sloup.
"Samozřejmě. Jak jinak se chceš odtud dostat?" A bez jakéhokoli dalšího zbytečného slova jí vtáhl dovnitř.

Na první pohled se nic nezměnilo. Kolem ní pořád byl prázdný park, pořád slyšela zpívat ptáky. Začal ale foukat strašně silný vítr, přímo proti ní tak moc, že jí úplně rozcuchal vlasy. Zároveň s ním přišla i strašná závrať. Ke svému překvapení zjistila, že se točí. Vítr byl stále silnější, dalo se mu jen těžko odporovat. Připomínal jí velké tornádo a ona jako by byla přímo v něm. Zdálo se jí, že park kolem začal tak nějak mizet, jako by ho vzdušný vír táhl s sebou, jako by se ho snažil vcucnout. Chtěla křičet, ale vítr jí rval slova od úst. Musela se přesvědčit, že pořád drží Lukášovu ruku, protože kromě kvílení a síly větru nedokázala vnímat nic jiného. Potřebovala se zeptat, jak dlouho to ještě bude trvat, ale nemohla. Asi jí vypověděly hlasivky. Kolem ní nebylo nic. Byla tu jen černočerná tma, ona a Lucky. Když už to chtěla vzdát, když už se ho chtěla pustit s tím, že jí vír rozmačká uvnitř sebe, začal vítr pomalu utichat. Ze začátku jen mírně, ale přece někde v té tmě rozeznala jakési drobné obrysy stromů a když uběhlo asi dvacet sekund, už viděla jednotlivé stromy, v dálce slyšela zurčet potok.
Vítr ustal. Nebylo slyšet nic, pouze její zrychlený dech.
"Panebože co to bylo?!" Ptala se okamžitě, když se jakž takž uklidnila. Bylo jí jasné, že je strašně rozcuchaná a červená. Na Luckym ale nebyla znát jediná známka toho, že by mu vítr něco udělal. Usmíval se zvláště pokřiveným úsměvem.
"To je přenosný portál. Poprvé je to vždy nejhorší, ale pak se to zlepší.. nevím proč to tak je, asi aby nové víly odradili od návratu zpět." Pokrčil rameny a vydal se na cestu. Samantha se poprvé rozhlédla kolem a nevěřila svým z větru uslzeným, zeleným očím. Takové přenádherné místo!
"Kde to jsme?" Ptala se okamžitě, obdivujíc krásu přírody, která kolem ní byla.
"V Arii. Zemi víl." Zkonstatoval Lucky. Arie? Země víl? Zkusila se štípnout do ramene. Ne, nespala. Kdyby ano, už by se musela dávno probudit. Co to mělo být? Že by vážně byla vílou? Nemohl to být jen nějaký technický výmysl, kterých je svět plný? Těžko.
Kolem to bylo natolik krásné, že to nemohl být jen sen. Ona tak velkou fantazii neměla, a kdyby ano, byla by na sebe pyšná, že si dokázala vysnít tak dokonalou přírodu. Okolí vypadalo úplně stejně jako park. Na první pohled. Ovšem na ten druhý už tu byl docela výrazný rozdíl. Jednak na obloze jasně svítilo slunce. Nebylo to ale to jarní, rozespalé sluníčko, které bylo na Zemi. Tady svítilo daleko jasněji, daleko výrazněji a daleko více hřálo.
Obloha byla tak sytě modrá, jako hladina moře, u kterého Samantha byla asi dvakrát. Tráva. Tráva se zdála živější, byla rozrostlejší, zelenější a blyštily se v ní kapičky rosy, které ze správného úhlu odrážely paprsky slunce a vytvářely tisíce malých duh. Co stéblo, to jedna osobní, barevná škála. Mezi těmito malými barevnými zázraky rostly květiny. Byly to pivoňky a mateřídouška, opět mnohem krásnější než na zemi. I stromy byly jiné. Ptáci ve větvích jako by získali na objemu, začali zpívat hlasitěji, daleko úžasnější melodii. Větve stromů vypadaly, že jsou vytesány z kamene, tak krásně se leskly. Všechno tu vypadalo neskutečně zdravě a mladě, plné energie.
"Je to tu nádherné.." řekla Sam zasněně, zatímco jí Lucky chytal za ruku a táhl napříč parčíkem.
"A to jsi ještě nic neviděla." Tajemně se uchechtl a vykračoval si pomalu a opatrně tak, aby nezašlápl jedinou květinu. Samantha se nechala táhnout, šla jen tak mimoděk. S úžasem si prohlížela okolí a nemohla se té krásy nabažit. Ano, musel to být sen. Taková nádhera, ta energie, co z tohoto místa plynula, nic z toho nemohlo být skutečné. A přece slyšela zpěv ptáků, cítila vůni stromů a dýchala ten čistý vzduch.

Asi po čtvrt hodině vytrvalé, ale pomalé chůze se Lucky zastavil. Ocitli se na jakési louce, kam slunce svými paprsky nedosáhlo. Bylo tu šero, i přes to, že Saminy hodinky ukazovaly něco málo po jedné.
"Co je to za místo?" Ptala se okamžitě. Tolik dotazů, kolik položila dnes, snad nikdy z jejích úst nevyšlo.
"Měsíční louka. Říká se jí tak proto, protože sem nikdy nesvítí slunce. Je to jediné místo na ostrově, kde má větší moc měsíc než ta zlatá žhnoucí koule." Řekl tajemně Lucky a pak se usmál. "No a ty se tady teď proměníš." Mrkl na ni, ale ona nic nechápala. Co že se tady? Promění? Jak? Nevěděla nic o tom, jak to udělat, nikdy to nezkoušela. Jak by také mohla, když celý život žila v tom, že je obyčejná? Ale! Okřikla se v duchu. Ty jsi obyčejná Samantho! Nejsi žádná víla a tohle kolem je jen sen. Nachytala se, jak si nakrucuje pramen vlasů na prst a hryže si dolní ret – známka toho, že byla nervózní.
"No tak? Budeš tu jen tak stát nebo vytáhneš svůj amulet a začneš poslouchat, co ti říkám?" Mával jí Lucky rukama před obličejem. Ona zvedla hlavu, podívala se nejistě na něho a svěsila ramena.
"Ale já nevím jak se to dělá. Ani jsem netušila, že existují víly. – Po pravdě, ani teď na ně nevěřím. – Už bych se chtěla probudit, tenhle sen je moc dlouhej a já nevím, jak dlouho bude ještě trv-" Rozpovídala se a zastavily jí až Lukášův palec s ukazováčkem, jež jí stiskly rty mezi sebe tak, že s nimi nemohla pohybovat.
"ššt.. to zvládneš. Prostě dělej to, co já ano? A není to žádný sen. Koukni – " silně jí štípl do ramene, až sykla bolestí. " – vidíš? Nespíš. Tak se uklidni a vytáhni si amulet, dobře?" Věrohodně se na ni usmál a ona přikývla.
"Dobře." Vytáhla svůj přívěsek a snažila se dávat pozor na to, co Lucky předváděl.
"První proměna je velice důležitá. Tvé tělo plus tvůj amulet si jí zapamatují a budou podle ní tvé tělo přeměňovat pokaždé, když to budeš chtít. Takže když se to nepovede a tobě se třeba špatně vyklube jedno křídlo, hodně blbě se to pak napravuje." Sam se zatvářila vyděšeně, on se zaculil a pohladil jí po ruce. "Ale ty se nemusíš ničeho bát. Tvoje pravá matka je přeci královna víl! Proměnu máš v krvi." Znovu jí věnoval úsměv a jí se zmocnily mrákoty.
Do teď myslela jen na informaci, že má údajně být nějakou vílou. Až teď jí plně došlo, co všechno to znamená. Nejen, že by se jí měla údajně někde na zádech objevit jakási křídla, ale ona se bude nejspíše moci potkat se svou pravou matkou a zjistit, proč jí odložila. Proč to víly dělají? Lucky toto téma již nakousl, ale nedostalo se jí úplného vysvětlení. Proto by jí to docela zajímalo.  Zapsala si tuto poznámku do svého pomyslného seznamu otázek, které chtěla položit a už věnovala pozornost jen Luckymu a jeho divným kejklím, které dělal se svým amuletem.
"Nejdříve probudíme tvá křídla. To je ze všeho nejdůležitější. Ale, - a teď si o mě nemysli, že jsem úchyl, - budeš se muset svléknout." Sam vyprskla smíchy. Svléknout? Před ním?
"No to určitě. Na křídla a podobné kraviny ti ještě skočím, ale na tohle? Ani nápad. Nahou mě prostě neuvidíš." Spiklenecky na něho mrkla a vzápětí protočila panenky. Svléknout se.. pche!
"Musíš mi věřit. Kdyby to nebylo potřeba, nežádal bych tě o to. A stačí jít jen do spodního prádla. Zase tak ujetá pravidla tu nemáme. Nebo si chceš křídla už při první proměně zlomit? Není to nic příjemného, to mi věř, ale dá se to udělat docela snadno. Třeba když máš na sobě mikinu, - překážku, jež křídlům brání v plném rozvinutí. A ty bys určitě nechtěla první návštěvu Arie strávit v bolestných křečích někde v blízké nemocnici, že ne?" Začal s vysvětlováním a Sam to přišlo docela věrohodné.
"Ne, to bych vážně nechtěla." Konec konců, bylo to jen spodní prádlo. Do plavek se ona před kluky svlékala věčně (když bylo léto a byla v bázénu!), tak neviděla problém v tom, svléknout se do kalhotek a podprsenky. "Ale otoč se!" Přikázala mu a on se neubránil uchechtnutí. Pomalu se otočil a ona si hbitě svlékla džíny, mikinu a tričko. "Spokojen?" Zvedla jedno obočí a počkala, až se Lucky otočí. Ten to udělal a Sam v jeho očích nepřehlédla prvotní šok. Jen nevěděla, jestli to byl šok z toho, jak byla škaredá nebo z toho, jak pěkná. Hlasitě si odkašlal a potom už se snažil moc jí nesledovat. Nebylo to moc těžké vzhledem k tomu, že kolem byla tma. Ona si moc dobře všimla toho, jak se očima naschvál bvyhýbal jejím přednostem.
"Ehm, jo. Můžeme začít. Připni si náhrdelník na krk. Uchop ho do jedné ruky, takhle," Názorně jí to ukázal na sobě. Uchopil ten svůj a natočil ho tak, aby se v něm odrážela obloha. Sam udělala to samé. "Tak a teď zavři oči." Sam je opravdu zavřela, neuniklo jí to, že se někam přesunul a hned, jak ucítila jeho dotyk na ruce, jíž držela amulet. Stál přímo za ní a teplo jeho těla sálalo do toho jejího. Ona ale udržela své oči zavřené a snažila se trochu uklidnit, což bylo dost těžké vzhledem k tomu, že stála se zavřenýma očima, skoro nahá před krásným klukem, jež stál přimáčknutý na ní. "Dobře. Snaž se trochu uklidnit, mysli na přírodu, na tvou vyvolenou květinu – lilii, – nenech se ničím rozptýlit. Snaž se představit si malé poupě, jež se rozvine a vznikne z něho krásný květ. Ty jsi to poupě. Ty máš teď za úkol rozvinout se, ukázat svou vnitřní krásu." Samantha si to opravdu představovala. Zdálo se jí, jako by ona sama byla lilií, sama byla květinou. Její končetiny jako kdyby získaly konzistenci stonků a lístků, cítila zvláštní chvění v zádech. Nebyla to ale ta palčivá bolest, která jí obklopovala posledních pár týdnů. Tenhle nový pocit začal v konečcích prstů a rychlým tempem se šířil až nahoru k ramenům, směrem k lopatkám, kam posílal zvláštní, energetické, horké vibrace. Cítila, jak se jí v lopatkách začínala hromadit jakási energie, jež vysílala tepelné vlny po celém jejím těle. Před očima měla jen sebe, jako růžové poupě lilie, krásné, mladé, nedotčené, chystající se k rozvinutí. Byla květinou, jež v sobě měla veškerou energii, jejím tělem proudila všechna živoucí síla, cítila, jak se chvěje.
Ještě stačila zaslechnout, jak Lucky řekl něco ve smyslu: "Výborně, jen tak dál." A pak poodstoupil od ní dál. Ona roztáhla paže, pustila přívěsek, jež jí dopadl do důlku mezi klíčními kostmi a pak to přišlo. Obrovská exploze veškeré nahromaděné energie. Naráz otevřela oči, ta síla byla neuvěřitelná. S hrůzou zjistila, že se jí nohy odlepily od země a ona se vznáší. Všude kolem byla oslepující záře, provoněná právě vůní lilií. Cítila tlak v místě lopatek, jež se stupňoval až k jakési neidentifikovatelné bolesti. Najednou, jako by se jí záda roztrhla. Automaticky se prohla v kříži, všechny svaly v těle se jí napjaly. Kůže, svalstvo na zádech, se začala rvát, jako by se jí právě úplně zhroutila záda. Právě teď si byla naprosto jistá tím, že to sen nebyl, protože ze zadní části jejího těla se na svět prodrala dvě krásná křídla.
Bolest pomalu utichala a ona vyčerpaná klesla do trávy. Zavřela oči, chtělo se jí spát.  Ještě nikdy si nepřipadala tak unavená, jako právě teď. A ta tráva byla tak měkká a poddajná, jako čerstvě vyprášená prachová peřina...