Kapitola druhá

Ranní, jarní paprsky slunce vykreslily na zdech jejího pokoje spoustu krásných ornamentů. Kdybyste se dobře podívali, spatříte siluety různých květin, -  vzorů, jež má Samantha na zácloně- a když se hodně nadechnete, mohli byste ucítit přenádhernou vůni narozeninových květin.
Probudit se do tohoto krásného rána bylo úžasné. Včerejší oslava nedopadla tak strašně, jak si Samantha představovala a jí se to i docela líbilo. Rodiče se nechovali nijak jinak, než obyčejně. Prostě to byli její rodiče, i když se na jejím ,,vzniku"  nijak nepodíleli.

Po chvíli válení se v posteli vstala a roztáhla závěs. V zápětí se ale zkroutila v příšerné bolesti. Záda bolela čím dál tím víc. Asi si je nějak blokla, ale  jak? Při čem? Nechápala to. Překonala bolest a sklonila se, aby si mohla přičichnout ke květinám, které včera dostala. Trávily noc u ní v pokoji a nádherně ho provoněly.
"Tak,kytičky moje, dneska budete mít novej domov." Věnovala jim úsměv. Měla rostliny raději než zvířata. Pro ni byly vždy tím nejlepším,nejhezčím. Vždy věřila, že jí rozumějí, proto na ně mluvila, i když odpověď nečekala. Oblékla si župan a vlasy sepnula do rozcuchaného drdolu. Potom sešla dolů, do kuchyně, která voněla po kávě, bylinkovém čaji a čerstvém pečivu.
"Mhmm.. tady to ale krásně voní!" Zajásala, když si sedala naproti tátovi ke stolu. Ten si četl noviny a očividně jí nevěnoval pozornost.
,,Zase zdražili benzín. To je ale už nejméně po čtvrté. Za chvíli budeme všichni chodit pěšky." Nadával a přitom upíjel z kafe. Samantha se potichu zasmála.
"No zrovna tobě, tati, by to chození pěšky dost prospělo." Poukázala na jeho trošku prostorově výraznější břicho. Začala si mazat housku máslem a pak na ni dala marmeládu. Táta složil noviny a dělal, jako by její poznámku vůbec neslyšel. Podíval se na ni a nepřestával zírat, až dokud se Samantha nezeptala, co mu zase přelétlo přes nos.
,,Ale nic, nic, jenom sleduju, jak jsi přes tu noc zase o rok zkrásněla. Zraješ jako víno, má milá." Sam protočila panenky a napila se čaje.
,,Ale co povídáš. A už jsem ti říkala, že mi nemáš říkat má milá.

Kde je vůbec máma?" Zeptala se, aniž by z ní táta spustil oči. Jeho výraz poněkud změkl, když zavedla řeč na mamku.
"Musela dnes dřív do práce, měla nějakou schůzku. Jo a málem bych zapomněl.. na lince máš nějaký balíček, ráno jsem ho našel přede dveřmi." Zarazila se. Balíček? Pro ni? V životě nic takového nedostala. Zvědavě se zvedla ze židle, v rukou pořád držela housku. Chtěla se jít podívat, co jí to přišlo, ale táta ji chytil za ruku dříve, než se vůbec stihla hnout. Stáhl jí zpět na místo.
"Mladá dámo, to, že vám je již sedmnáct neznamená, že odvyknete správným mravům, tedy dojídání snídaně u stolu." Přinutila se potlačit úsměv a rychle strčila zbytek své snídaně do pusy.
..Fobvý?" Zahuhlala s plnou pusou a táta se rozesmál. Bylo jí naprosto jasné, že právě vypadá jako bobr.
Brala to tak, že jí táta povolil zvednout se a došla si pro balíček. Byl poměrně malý, pevně zabalený v zažloutlém papíře, na němž bylo krasopisně napsané její jméno. Žádná adresa, nic. To znamená, že jí to musel někdo hodit před dům, když ještě spala. Tázavě zvedla obočí a jemný papír roztrhla. Na zem odtud spadl jakýsi přívěsek. Rychle se pro něho shýbla a potlačila bolestný sten, jak jí bolela záda. ,,Pořád se ta bolest nelepší?" Ozvalo se od stolu. Ona jen řekla neurčité ,,Ne." A veškerou pozornost věnovala přívěsku. Byl velmi zvláštní. Byly to tři stříbrné trojúhelníky zapletené v sobě. V každém z jeho tří vrcholů byl zasazen jinak barevný kamínek a uprostřed, tam, kde se všechny tři obrazce protínaly, dominoval přívěsku přenádherný květ lilie. Vypadal úplně jako živý, ale když na něho sáhla, zjistila, že je ve skutečnosti tvrdý jako kámen. 

Přívěsek byl neskutečně krásný. Nic z dárků, které dostala se mu nemohlo rovnat. Uvědomila si, že zatajila dech a tak se rychle nadechla, aby neupadla do nějakého šoku z nedostatku vzduchu.
,,Copak ti to přišlo?" Ptal se okamžitě táta. Samantha mu okamžitě chtěla říct, co je to za krásný šperk, ale upoutalo jí ještě něco. Na zemi ležel jakýsi papírek. Znovu se pro něho sehnula, tentokrát opatrněji, ale bolesti se stejně nevyhnula. Pomalu si přečetla text, který tam stál. A pak ještě jednou:

"Neděle, 2.4.,12:00 městský park, pátá lavička v levo."

Co to mělo znamenat? Že by to byl nějaký další dárek od Tomáše? Nějaký daleko romantičtější dárek, než byla kniha? Její intuice jí řekla, že ne. Tohle to nebylo. Tak kdo to poslal? Sobota druhého. To mělo být zítra. Má tam jít? Nebude to nebezpečné?
"Haló! Země volá Samanthu! Co jsi to dostala?" Naprosto jistě věděla, že o tom tátovi říkat nesmí. Neptejte se jak na to přišla. Prostě cítila, že to tak je a tak nasadila úsměv falešný jako prsa Pamely Andersonové a otočila se k otci.
"Představ si to tati.. nějaký rádoby vtipálek mi poslal balík kondomů." A než otec stačil něco namítnout, utekla do svého pokoje, kde se pro jistotu zamkla. Skoro celý zbytek dne potom strávila bloumáním po domě. Ten přívěsek jí přišel něčím zvláštní, jako by ho už někdy někde viděla. Moc dobře ale věděla, že to není možné.
Další velkou záhadou byl ten lístek. Má tam snad jít? Nemá? Co se stane, když půjde? A co, když nepůjde? Kladla si spoustu otázek, na něž neznala odpověď. Nevěděla, kdo jí přívěsek poslal. Ale rozhodně to nemohl být někdo vyloženě cizí. Ten člověk jí musel znát. Bylo málo pravděpodobné, že by nějaký cizí člověk přesně věděl, jakou květinu má nejraději a koupil jí přívěsek právě s lilí. Ale kdo to byl? Mamka? Jela dnes brzy do práce, možná to byla ona. Zeptala se na tu otázku v duchu a instinkt jí okamžitě řekl, že to ona nebyla. Byl to snad otec? Ne, ten také ne. Tak kdo jí mohl něco takového dát? Netušila, nevěděla. A jedinou možností jak to zjistit, bylo jít zítra na do parku a všechno to zjistit.