Kapitola první

Samantha stála u zrcadla a česala si své dlouhé, blonďaté, skoro bílé vlasy. Za chvíli měla jít na svou oslavu, na kterou se jí tolik nechtělo! Zamračila se na trošku vyšší osobu v zrcadle.

,,Jsi divná, víš to?" Řekla té bledé dívce se zelenýma očima.
Jenže ono se jí tam nechtělo právem! Copak vy byste skákali dva metry vysoko, kdyby vám oznámili, že jste adoptovaná a narozeniny, které jste do teď slavili 31.března jsou vlastně dnem, kdy vás vaši adpotivní rodiče našli přede dveřmi? (Resp. Za dveřmi.) Dobrá, nebudu to popisovat takto zkráceně. Řeknu to tak, aby to bylo jasné.

Eva Taylorová s Johnem Taylorem byli tenkrát mladí novomanželé. Ona pocházela z Čech, on z Ameriky a nějakým způsobem se dali dohromady. Chtěli děti, opravdu moc. Jenže to nešlo. Nikdo s tím nemohl nic udělat – oba byli neplodní, ať je to jak chce zvláštní. 

Jenže ještě zvláštnější to bylo ten večer, co tu osudovou zprávu zjistili. Ozval se zvonek a oni šli otevřít. Za dveřmi (resp. přede dveřmi), leželo dítě. Malá, roztomilá holčička, kterou si později adoptovali. Je to trochu zvláštní, dobře, dost zvláštní, že se v den, kdy se dva lidé dozvědí, že nemohou mít děti, za jejich (před jejich) dveřmi objeví miminko. Ale asi to tak mělo být. Nikdo to neřešil, pouze vyplnili pár papírů a dcerka jim zůstala.

,,Ale já bych to asi řešit měla." Řekla si Samantha, když odkládala hřeben. Narovnala se, dala si za ucho pramen blonďatých vlasů. Koukla se na tu dívku v zrcadle, oděnou do černých džín a bílé tuniky. Došlo jí, že se vlastně nezná. Jak může vědět, jaká je, jaká bude, když nezná své geny? Bude z ní strašná semetrika? Dostane nějakou nevyléčitelnou nemoc, která se dědí? Objeví se jí na nose bradavice?
Nebylo to fér. Když se podívala na své kamarády, tak šťastné, tak veselé,.. a porovnala to se sebou, zhroucenou sedmnáctiletou dívku, která se před týdnem dozvěděla, že je adoptovaná, musela se tomu zasmát. Jaké byly na světe rozdíly! Na první pohled neviditelné, na ten druhý až moc jasné. Povzdychla si. Natáhla se pro bundu. Už zase jí bolela záda. Posledních pár dní to bylo nesnesitelné. Nejhorší ale bylo, že jí na to nazabíraly žádné léky, prostě nic. K doktorovi se jí s takovou banalitou nechtělo a tak raději trpěla.

Zajímalo by jí, kolik lidí na oslavu přijde. Mamka, taťka, Nela – její nejlepší kamarádka, hrozná drbna, ale jinak dokonalá. Možná že se tam objeví i Tomáš, její kamarád od sedmé třídy a momentálně její kluk. Každopádně, už ty narozeniny nebudou co bývaly, vzhledem k její minulosti. A jaká vlastně byla? Jako dítěti jí nepřipadalo divné, že mamka je rusovlasá krasavice, s čokoládovýma očima, nižší postavou a romskými geny a otec je naopak vysoký, snědý, černovlasý muž s naprosto dokonale modrýma očima a krásnými bílými zuby, zatímco ona je vysoká, blonďatá, s očima jako jarní tráva, která má do tmavé pleti hodně daleko. Ale jak postupem času rostla, moc se jí to nezdálo, pořád to ale neřešila. Až před týdnem si jí rodiče zavolali. Myslela, že s ní chtějí prodiskutovat vysokou a řidičák, který si chtěla dělat, jenže oni se tvářili daleko vážněji. Zprvu se lekla, že někdo umřel. Jenže kdo, když celou její rodinu tvořil pes, mamka, taťka a ona? Všichni tu byli s ní, dokonce i Čenda, takže nepadalo v úvahu, že by byl jeden z nich mrtvý. Ale když začali mluvit, zdálo se jí to ještě horší, než kdyby doopravdy někdo zemřel.

,,Jsi adoptovaná." Oznámil jí otec prostě, a jí se zhroutil celý svět. Všechno, v co od útlého dětství považovala za samozřejmé rázem zmizelo. Nechala si ale vše vysvětlit, i když poslouchala jen na půl ucha. Všechno jí najednou dávalo smysl. Proč jí nikdy nešly jazyky, zatímco oba rodiče ovládali hned tři a plynule. Proč byla dobrá na tělocvik, i přes to, že ani mamka ani taťka pomalu nevěděli, co je to kolo. Proč měla zvláštní intuici, i když její rodiče na nic takového nevěřili, zatímco ona ano. Dokázala vycítit místa plná negativní energie – ve zlomku vteřiny jí rozbolela hlava. Všechny dílky jejího života, jež nevěděla kam zařadit najednou dávaly smysl a jí sklapla brada.

Vytrhla se ze snění o tom, jak jí jedna věta zničila život. I přes to jde přece dál a ona to musí překousnout. Koukla na hodiny.
,,Panebože!" Zanaříkala a málem se přizabila o postel, jak vyletěla ven z pokoje. Ještě že oslava byla jen na zahradě, v altánku. Už po tísící nadávala, proč tam sakra nevidí z okna? No jasně, protože to by už nebylo překvapení. Celý den měla zákaz vycházet z pokoje, samozřejmě s výjimkou toalety a podobných nezbytností. To už otevírala hlavní dveře a letěla na zahradu.

‚‚Pozdě, má milá, pozdě!" Klepal si táta se smíchem na náramkové hodinky. Za ním stála mamka s Nelou, v rukou obří dort se sedmnácti svíčkami. A vzádu, úplně vzádu nesměle přešlapoval z jedné nohy na druhou Tomáš, za zády něco neidentifikovatelného. Zářivě se usmála na tátu a nemusela se ani moc přemáhat.
,,Ne, to jenom vy jste přišli moc brzo." Řekla, když se rozhlížela kolem. Musela uznat, že výzdoba byla fantastická. V každém rohu čtvercové střechy altánku byly zavěšeny zelené lampióny, jejichž mihotavé plamínky se odrážely na hladině jezírka poseté snad miliony hvězd, které svítily na obloze a v pozadí hrála nějaká symfonie, akorát se hodící pro tuto atmosféru. Samantha se málem rozbrečela, protože jí to strašně dojalo. Jak se máma a táta snaží, přestože ona jim nepatří, je někdo cizí. Všichni se jejímu chabému vtipu, který používala vždy, když někam nedorazila včas nuceně zasmáli a ona přešla pod střechu altánku, k ozdobenému stolu.
"Vážně jste si nemuseli dělat takovou starost. Jsou to přeci jen sedmnáctiny, nebudu se vdávat, nebo tak." Blýskla úsměvem po Tomášovi, který se začervenal. Od doby, co spolu chodí toho moc nenamluvil, jako by se před ní snad styděl. Úsměv jí ale oplatil.
"Ale no tak. Sedmnáct ti je jen jednou v životě, tak je třeba to řádně oslavit." Mrkla na ni Nela, které bylo sedmnáct před třemi měsíci. Tenkrát to byla párty, na kterou pozvala snad celou školu. Rozhodně byla úplně jiného kalibru, než skromná oslava Samanthy v zahradním altánu.
"Rozkrojíš si dort, zlatíčko?" Zeptala se mile mamka, položila krásně vyhlížející zákusek ve tvaru lilie – Samanthy nejoblíbenější květiny- na stůl a podala jí nůž. Samantha už chtěla krájet, protože se jí sbíhaly sliny, ale Tomáš jí utnul.
"Nejdřív svíčky a něco si přej!" Zdůraznil poslední tři slova, jako by na nich záleželo ze všeho nejvíce. Sam protočila očima.
"Ale no jo.. jako by se mi to mohlo splnit." Zasmála se, zavřela oči a pomyslela na jediné: Kéž bych našla svou pravou rodinu. Oči otevřela a všech sedmnáct svíček do jedné sfoukla.
"Už můžu krájet?" Zeptala se ostatních a ti přikývli. Alespoň nějaká reakce z jejich strany. Krájela dort na kousíčky a ty dávala na talířky. Proč si nepřála třeba nové auto? Mohla, možná by se jí to splnilo. Ale tohle? Moc dobře věděla, že se jí to nikdy nemůže splnit. Ten, kdo jí odložil jí očividně nechtěl ani vidět, a ona nemyslela, že by na tom chtěl po sedmnácti letech něco měnit. Trochu zakroutila bolavými rameny a posadila se na židli, aby si snědla dort. Byl vynikající a ona by přísahala, že cítila vůni pšenice, ze které se na tento dort mlela mouka. Mňam.

Když všichni, včetně psa Čendy dojedli svou porci, přišly na řadu dárky.
"Mě by vážně stačila jen tahle oslava.. nemuseli jste mi kupovat i dárky. Určitě jste za mě moc utráceli." Povzdychla si, když spatřila zabalené krabičky, ve kterých se skrývalo něco pěkného k narozeninám.
"První dárek je ode mě. Snad se ti bude líbit! Kdybych to nekoupila tobě, sama bych si to přála!" Strčila jí Nela do rukou jakousi tvrdou věc. Sam se zamračila a koukala při tom na svou kamarádku. Co to jen mohlo být? Zahrkala s tím, nic. A tak se jednoduše pustila do rozbalování.
"To je rádio! Je to rádio, že jo?!" Ptala se poněkud vyvedená z míry. Proč by jí někdo jako Nela dával rádio?
"Ne!" Usmála se na ni. "Je to něco daleko lepšího! Zmáčkni ten knoflík tady.." Ukázala jí největší tlačítko, o kterém si Sam myslela, že rádio spustí. Obávaně ho stiskla a málem dar upustila. Rádio se začalo všemožně rozkládat a přetvářet, až se v jejích rukou přeformovalo v jakousi přenosnou šperkovnici s kosmetickou taškou v jednom.
"Páni!" Vypískla, když si to prohlédla. "Kosmetické rádio! Díky, Nelo." Vděčně se na ni podívala a ona mávla rukou, jako že to nestojí za řeč. Pravda, že Samantha by si nikdy nic takového nekoupila. Bylo to trochu moc.. prdlé. Prdlé, ale fajn.
"A teď já." Projevil se okamžitě Tom. Samantha se na něho usmála, nečekala, že se tu objeví. Myslela si, že jí dárek dá někde v soukromí a on se zatím po hlavě vrhl na oslavu, kde byli její rodiče. Tomu říkala odvaha. Strčil jí do rukou nedbale zabalený balíček. Opět byl tvrdý a už na omak se dalo poznat, že to je kniha. Se zatajeným dechem ztrhla papír a nevěřila tomu, co viděla. Přitiskla si knihu k srdci a rodiče – ne rodiče, dala Tomášovi pusu.
"Sen noci svatojánské! Děkuju moc! Jak víš, že jsem po něm toužila?" Ptala se okamžitě a nevšímala si toho, jak byl chudák zase celý červený. Nonšalantně pokrčil rameny.
"Pořád jsi o ní mluvila, tak jsem najel na net a objednal jí. Nemusíš totiž obcházet všechna knihkupectví, víš? Stačí jen párkrát kliknout.." Protočil panenky nad její počítačovou neschopností. Když ona prostě na techniku – jako byly počítače a internet- moc nebyla. Raději si vše, co kupovala ověřila na vlastní oči, než podle fotek. A tento názor jí prostě nikdo nevyvrátí.
"A teď je tu dárek od nás, zlato." Řekla dojatě mamka s taťkou, kteří se celou dobu drželi opodál. Mamka měla něco velkého za zády, taťka se potutelně usmíval. Už asi po milionté zalitovala toho, že rodiče nejsou doopravdy její. Přistoupili k ní, oba zároveň pronesli: "Hodně štěstí!" a vytáhli obří, přímo enormní květináč plný různých druhů květin. Od lilí, přes frézie až po macešky. Nádherná podívaná. "Věděli jsme, že jsi chtěla vlastní záhon o který by ses mohla starat. Tak tady ho máš. Maminka ti pod tvým oknem zryla kousek půdy, ať máš nějaké místo, kde se o květiny starat." Samantha nevěděla co říci. Byla dojatá, skoro brečela. Čekala, ostatně jako každý rok, nějaký luxusní dárek ve stylu dotykového telefonu a podobných nesmyslů, které jí nikdy nepřitahovaly. Ale tohle, tohle bylo vážně úžasné. S láskou oba rodiče objala. Pak to samé udělala i s Nelou a Tomášem.
"Děkuju vám moc všem.. ani nevíte jak moc se mi dárky líbí. Vážně, neskutečně." Vysmrkala se do papírového kapesníku, plné ruce dárků. Tato oslava byla ještě dlouhá, ale to hlavní už bylo za ní.