Kapitola třetí

Večer nemohla za boha usnout. Tížily jí myšlenky. Bála se tam zítra jít. Ale věděla, že tam musí. Strašně jí bolela záda. Ať se převrátila na jakýkoli bok, bylo to doprávázené ukrutnou bolestí. A ležet na zádech? Raději by zemřela, než znovu cítit tu bolest, která na ní šla, když si naň lehla. Nakonec našla docela dobrou polohu na břiše. Zázračný přívěsek ležel u její hlavy na nočním stolku a odrážel se od něho měsíční svit a Samanthě dodával odvahu, třebaže nevěděla, proč a od koho jej dostala. 

V noci se jí nic zvláštního nezdálo. Obvykle měla docela barvité sny, ale poslední dobou měla bezesné noci. A o to byly delší a vyčerpávající. V noci by si měla odpočinout, ale jí spánek ještě více vysiloval. Proto se nedivila, když se ráno probudila a hodinky ukazovaly sedm hodin. Byl víkend a tudíž nemusela vstávat do školy. Byla za to docela vděčná, protože se vůbec nevyspala. Záda jí abnormálně bolela, o hlavě ani nemluvě. Nikam se jí nechtělo. Sešla dolů, zabalila se do deky, udělala si cereálie s mlékem a pustila televizi. Nic moc speciálního nedávali, akorát na jednom kanálu běžel Sponge Bob. Nechala pohádku běžet a asi za pět minut byla znovu tuhá.

Vzbudilo jí vyzvánění hodin. Tyto starožitné kukačky bimbaly jen v poledne a to asi bylo právě teď. Sakra! Prudce vstala a nevšímala si bolesti zad. Zaspala tu tajemnou schůzku! Jak jen mohla? Proč jí nikdo nevzbudil? Sakra, sakra, sakra! Běžela do svého pokoje, rychle si oblékla džíny, tílko, popadla mikinu a chystala se odejít. Mezi dveřmi se však zastavila. Něco ji přimělo se zadívat na přívěsek ležící na nočním stolku. Povzdychla si.
 "No jo.." Vrátila se pět kroků zpět, popadla přívěsek a zapla si ho kolem krku. Nestihla se podívat do zrcadla, protože měla ještě hodně práce. Nechtěla vypadat, jakože právě vstala.

Do parku dorazila, bylo 12:30. Ať koukala, jak koukala, nikde nebylo ani živáčka. Sem tam tu byla nějaká stará babička se svým neurotickým psem, ale nikdo nějak speciálně podezřelý – tedy takový, jakého si Sam představovala. Podívala se na lavičku, která byla podle ní tou, na které měl sedět ten dotyčný, co jí poslal přívěsek.

Ten se jí hezky houpal na krku a odrážel sluneční paprsky. Na té lavičce seděl jen nějaký kluk tak jejího věku. Prošla kolem a nevěnovala mu pozornost, ostatně jako nikomu tady. Takže co teď? Má jít domů? Zůstat tu? Nevěděla, nechápala, jak mohla zaspat. Zastavila se přímo vedle té lavičky, na níž seděl kluk, u mapy města, která tu stála. Dělala, jako že si jí prohlíží, ale po očku sledovala dění kolem. Třeba se ten dotyčný ještě ukáže.

Uběhlo asi deset minut, než uslyšela ten hlas.
"To jsi nechytla moc dobrou rodinu, když tě ani nenaučili, že se má na schůzky chodit včas." Zprvu si myslela, že to říká někdo opodál, ale široko daleko nikdo nebyl, kromě ní a toho chlapce. Podívala se na něho a s úlekem zjistila, že jí probodává pohledem. Odhodlala se ke slovu.
"Ehm, promiň, to jsi mluvil na mě?" Kluk protočil panenkami a zatvářil se strašně povýšenecky.
"Ne, asi na tu mapu... Samozřejmě, že na tebe. Vidíš tu v okolí někoho jiného?" Měl docela příjemný hlas, i když používal takový nestranný, jedovatý tón. Prostě se ten zvuk hodil k tomu, jak se tvářil. Samantha byla velice udivená. Že by měla tajného ctitele? Kluk byl hezký. Vypadal vysoký a svalnatý, oči měl zelené, jako jarní louka a vlasy oříškově hnědé. Pleť měl také snědou, ale ne tak, že by to mělo vzbuzovat nějaký rasový klam. Prostě byl hezky opálený a to byl duben. Sam nečekala, že tu bude sedět někdo takový. Tohle bylo to poslední, na co myslela. Přívěsek jí přišel něčím magický, hodil by se jí k nějakému starému člověku, ne ke klukovi, kterému mohlo být nejvíše dvacet. Byla trochu zaskočena, dobře, trochu hodně a nevěděla, co říci. Když už se nadechovala, neznámý jí opět předběhl. Mluvil ale už o něco milejším tónem.
"Vidím, že se ti přívěsek zalíbil. Gréta měla pravdu, lilie je asi lepší nápad, než orchidej, co?" Zatvářil se trochu rozpačitě a lišácky se usmál.
"J-jo, lilie se mi líbí víc." Dostala ze sebe Sam alespoň nějakou kloudnou větu. Nevěděla sice, kdo je ta Gréta, ani kdo je ten kluk, ale řekla si, že když už je tady, zjistí, o co jde. "..nechci být nějaká drzá, ale co po mě chceš? Na tom vzkazu bylo napsáno jen mé jméno a chvíle, kdy se máme sejít. Já ale vůbec nechápu, co to všechno má znamenat?" Převedla oznamovací větu v otázku a názorně se dotkla přívěsku. K jejímu překvapení se kluk rozesmál.
"Ty nechápeš? Kde jsi to vyrůstala? Copak ti nikdo neřekl, co to znamená?" Ptal se okamžitě. Sam to trochu pobouřilo. Co by jí kdo měl povídat? Nikomu o tom dárku přeci neřekla, tak proč z ní dělal hlupačku?
"Hele, ty..." rychle k němu přikráčela a podívala se mu zpříma do očí. "Já nevím kdo jsi, ani co po mě chceš. Omlouvám se, že jsem přišla pozdě, ale dřív  to prostě nešlo. Teď mi prosím hned řekni, co jsi zač a co to má všechno znamenat. Nemám na tebe celý den." Řekla rázně a čekala na jeho reakci. On se napřímil a trochu uvelebil na lavičce. Pak poplácal místo vedle sebe, jako výzvu k tomu, aby si vedle něho sedla. Ona poslechla a posadila se co nejdále od něho. Rozhlédla se kolem, jestli tu není někdo známý a pak jen poslouchala, co ten kluk povídal:
"Fajn, přistoupím hned k věci. Jmenuju se Lukáš, ale říkám si Lucky. Jsem něco jako stopař, stopuju dívky ve tvém věku..." Samantha se začala zvedat. Super, narazila na nějakého úchyla a dala se s ním do řeči! Vytřeštila oči a chtěla být co nejrychleji pryč od něho. On ale zvedl ruce, jako by se vzdával a rychle pokračoval. "Ne! Neber si to špatně, prosím. Nejsem žádný pedofil nebo něco podobného. Poslouchej a všechno pochopíš. Jen se zase posaď, ano?" Naléhal na ni a ona si ho nedůvěřivě změřila.
"Radši postojím, díky."
 Lukáš pokrčil rameny. "Jak chceš. Tak tedy. Jsem stopař. Je to moje práce. Stopuju dívky adoptované za podivných okolností." Tohle jí začalo zajímat, a tak se posadila, uši na stopkách. "Tvoji adoptivní rodiče tě našli přede dveřmi, že? Neměla jsi u sebe nic, pouze na lístečku napsané své jméno." Tento detail jí unikl, rodiče jí o tom neřekli.
"Co to s tím má co společného?" Osopila se na něho. Nechtěla tu probírat svou dávnou minulost. Ještě jí sama kloudně nepřijala. Jak to ale on všechno věděl?
"Poslouchej a dozvíš se to! Takže, vezmu to zkrátka. Jsi něco jako víla." Tohle bylo i na Sam akorát tak dost. Měla svatou trpělivost, ale tenhle Lucky, jak si říkal, byl očividně pěkně křáplý. Jaké víly proboha? Musela vynaložit hodně úsilí, aby se nerozesmála. On pokračoval: "Každé malé dítě, které se v našem světě narodí, je poté odneseno sem, na Zem, kde má už předem vybrané adoptivní rodiče, u kterých se v den narození objeví. Je zde přesně sedmnáct let, tedy do doby, dokud nedospěje a nezačne u něho probíhat kompletní proměna."
"Dovol, abych se zasmála. – Ha, ha. – Jaké víly prosím tě? Jaká proměna? Upadl jsi? Kokosem přímo na kámen? Vycucla ti nějaká čarodějnice mozek? Co to sakra meleš za nesmysly?!" Rozkřikla se na něho Sam. Nevěřila ničemu z věcí, které říkal. "Moji praví rodiče mne prostě odložili k lidem, kteří se o mě lépe postarali. Jsem prostě normální člověk, žádná víla, nebo co to plácáš, rozumíš?" Lucky se tvářil úplně klidně, jako by se s takovými případy již někde setkal.
"Nech mne domluvit, prosím. Ještě neznáš ten příběh celý, tak přestaň dělat ukvapené závěry. Ty prostě jsi víla. A dost vyjímečná víla. Tvou matkou je Gréta, královna naší říše. Já jsem Lukáš, stopař, a mám za úkol stopovat nedorostlé víly, - tedy tebe,- a přivést je zpět do naší říše, kde se kompletně promění a mohou konečně začít žít. Nepociťuješ posledních pár týdnů bolest v zádech? Miluješ květiny? Máš zvláštní intuici, nebo něco jiného?" Odmlčel se, očividně čekal na to, až mu Sam odpoví.
"Ehm ano, ale..." Chtěla ještě něco dodat, ale on jí přerušil.
"No vidíš. Takže prostě jsi víla, ať chceš nebo ne. Ten přívěsek je tvým talismanem. Vyvolá kompletní proměnu a je v něm ukryta veškerá tvá síla. Každá víla má jiný, třeba já," sáhl pod černé triko, "já mám takový." A vytáhl přívěsek podobný tomu jejímu. Byla to ale spirála, zdobená drobnými výrůstky – trny od černé růže, jež byla dominantou celého šperku. Květina opět vypadala jako živá, jen se jí dotknout.
"Páni..." Dostala ze sebe Samantha a začala přemýšlet o tom, zda se jí to jen nezdá. "A co teď? Nasedneme na nějaký vlak na nádraží devět a třičtvrtě? Otevřeš vchod do příčné ulice?" Zažertovala, ale on se tvářil vážně.
"Tohle není sranda. J. K. Rowlingová si brala inspiraci z našeho stylu života. Také je to víla. Jak myslíš, že by jinak přišla na všechny ty kouzelné bytosti? To vílí fantazie jí je vnukla."  Sam se zasmála.
"No samozřejmě... tamto bych ti ještě uvěřila, jsi dost přesvědčivej, ale tohle, tohle už je trochu moc." Lucky pokrčil rameny a začal se zvedat. "Kam jdeš?" Ptala se okamžitě. Byla celá vedle ze všeho, co jí řekl.
"Já? Ty jdeš snad se mnou ne? Nebo se chceš poprvé proměnit tady?" Zakroutil hlavou a přešel na krásně posekaný trávník.  Sam pokrčila rameny. Stejně se jí to určitě jen všechno zdá, tak proč by neměla jít s ním a dosnít ten sen celý?