Znovuzrození

,,Jsem doma!" Zakřičím do prázdného bytu, připomínajícího skladiště i když vím, že mi nikdo neodpoví. Jasně, zase nikdo není doma. Jako vždy, když přinesu nějakou dobrou známku. Proč se vlastně namáhám? Stejně to nikoho nezajímá. Povzdychla jsem si a přešla do kumbálu, jménem můj pokoj. Celý prostor čtyři krát čtyři metry čtvereční osvětluje žárovka visící ze stropu na jednom tlustém, černém kabelu, která se i při malém dupnutí začne houpat. V jednom rohu leží na zemi rozvrzaná matrace a v druhém polorozpadlý stůl. Právě na něj hodím tašku ze školy a posadím se na postel.
Dumám nad tím, kde asi zase jsou rodiče. Tedy jestli se dá mámě, která pije alkohol víc, než se o mě stará a tátovi, který také pije, ale ještě jakž takž udrží rovnováhu když jde domů, ale hraje automaty dá říkat rodiče. Zaslouží si vůbec tohle oslovení? Vůbec se o mně nestarají. Máma sem tam zavrčí něco jako ,,Podej mi flašku" a táta jestli nemám drobné. Když řeknu, že ne, nebo vlastně ať řeknu cokoli, vždycky to skončí fackou. Instinktivně si přistisknu dlaň na tvář. Divím se, že po té poslední tam nemám modřinu. Klaply dveře. Táta je doma. Poznám to podle toho, že zavřel dveře. Máma by se na to nezmohla. Zavrzal gauč. Určitě si hned zase s vodkou v pet flašce sedl k něčemu, čemu se při troše fantazie dá říkat televize. ,,Móóno!" Zaburácí s opilostí svázaným jazykem. V překladu to znamená ,,Moniko!". Tak se totiž jmenuju. Už mi tak dlouho nikdo neřekl, kromě učitelky ve škole. Ano, představte si, mám hroznou rodinu, bijí mě, nestarají se o mne, nenakupují jídlo, ale do školy chodit přesto musím. Na to si hlavně táta potrpí. ,,Nestojím o to, aby přišla sociálka." Řekl tuhle, když byl ještě v jakž takž normálním stavu.
Po pravdě já bych o to asi stála. Když by nějaká hodná paní ze sociálky viděla, jak tady žiji, určitě by mě rodičům nenechala. To vím s naprostou jistotou.

,,Móóno!" Ozve se znovu a hlasitěji. Povzdychnu si a pomalu vyjdu ze dveří. Táta určitě zase něco chce. Něco pro sebe. Ne pro mě, myslím, že kdybych mu pravidelně nenosila noviny, ani by nevěděl, že existuju. ,,Ano tati?" Zeptám se mile,i když mi v hloubi těla zuří válka, jen jak se na něho podívám. Zvedá se mi z něho žaludek. Alkohol z něho táhne na dvanáct metrů (délku, kterou náš byt ani nemá), pod očima má velké, černé kruhy, které kontrastují s bílou, popelavou a průsvitnou pokožkou. Na hlavě, na které mu kdysi, když jsem ještě byla malá, rostly bujné, černé, kudrnaté vlasy, teď jen schlípě leží pár slepených, umaštěných pramínků.

Když se postaví, je jen o půl hlavy vyšší, než já. Je velmi hubený, ne jako já. Mě každý říká, že mi to sluší, ale on je nemocně hubený. Hubený z alkoholu. Otřesu se a donutím se podívat se na zem. Najdu tam staré vydání novin z minulého měsíce, jsou něčím polité.
,,Kdeje máámá Móno?!" Nevycházím z údivu. On ví, že mám mámu? Že má ženu? S vykulenýma očima na něho hledím. ,,Myslíš svou ženu, se kterou se skoro nevídáš a když, tak se s ní hádáš a biješ ji tak jako mě?" Raději o krok ustoupím. Nechci dostat ránu. ,,Nébuď drzb.." zamotá se mu jazyk a tak zmlkne a opraví se. ,,Nébuď drzzá Móno! Takžše říkáš, že nevvíš, kde je mááma?" Ptá se znovu, jako by mě před tím neslyšel. Zatnu zuby. ,,Ne. Nevím." Pronesu klidně i přes to, že mu vlastně lžu. Lžu, jako když tiskne. Moc dobře vím, kde máma právě je. Pije vedle se sousedem. Bůh ví, co tam s ním ještě dělá. Už za ním chodí měsíc. Upřímně, mám mamku raději než otce. I když je opilá, dokáže být milá. Proto držím jazyk za zuby. Soused Bárta je velice hodný. Snaží se mamku zbavit závyslosti na alkoholu a donutit z rozvodu s otcem. Toho se ale já hrozně bojím. Co když mě soud svěří do otcovy péče? On se o mě bude určitě prát. Protože si najednou uvědomí, že vlastně má dceru, novinářku a obsluhu, která se o něho mírumilovně stará a že ji k životu potřebuje stejně tak, jako automat, nebo panáka tvrdého alkoholu.
Je jasné, že by ten spor vyhrál. On totiž na rozdíl od mámy dokáže alespoň krátký čas zůstat střízlivý. Na tak krátký čas, jako je soud by to pro něho určitě nebylo těžké.
 ,,Móónoo!" Zaburácí tátův hlas. Vytrhně mě z přemýšlení. ,,Mám hlad Móóno." Přikáže a já víc nenamítám, popojdu za roh, kde máme ,,kuchyň" a otevřu lednici. Povalí mne starý známý pach zkaženého jídla. Mám sto chutí popadnout zplesnivělý jogurt a donést mu ho, ale on by si to nevzal. (Ne snad proto, že je plesnivý. Jen proto, že je to jogurt.) Takže vezmu dva buřty, které položím na talíř, přidám k nim tvrdou housku a pokapu kečupem. To mu musí stačit.
S talířem v rukou projdu kuchyní a vrátím se ke gauči. Podávám otcovi talíř. On si ho nevezme. ,,Nestůj před tou tevelizí! Nnevidím na fotbal!" Neuhnu. Stojím tam, a čekám, že si vezme ten talíř s jídlem. On už začíná být naštvaný. ,,Moniko huhhni povídám!" Vykulím oči, zatnu zuby. ,,Máš tady jídlo." Řeknu daleko klidněji, než se cítím. On se na mě podívá, začíná červenat. Vztek se v něm hromadí. Raději o kousek couvnu. Pořád stojím před televizí. Nemohu přinutit nohy k ničemu jinému, než k tomu, aby couvly. Nedokážu udělat krok vlevo, abych mu uhnula z výhledu. Prostě stojím, jako přikovaná a nohy mám dřevěné. Koukám na něho, on na mě. V jeho očích se zračí vztek, v mých strach. Teď to přijde. Vidím to celé rozmazaně. On se za pomoci povohvky postaví. Kolébá se ze strany na stranu, ale udrží se. Jeho ruka vystřeluje.
Blíží se, je u mě a dostávám facku. Odmrští mi hlavu do boku, klesnu na kolena, až teď si uvědomuji, že brečím. Talíř v mé ruce se roztříští na milion kousků. Klečím na střepech, vráží se mi do kůže. Otec se posadí na pohovku, jako by se nic nestalo. Dál sleduje televizi. Upřu na něho pohled. Před očima mám clonu ze svých černých vlasů. Ruku si přidržuji na tváři. Bolí to. Určitě mi něco zlomil. Nějakou malou kůstku. S námahou se postavím, nohy rozkročené. Cítím bolest v rukou a nohou. Jsou od krve, mám v nich střepy. Zhluboka se nadechnu. Ten nádech jako by byl z hloubi duše. Očistný nádech. Zatnu ruce v pěst, mám je podél těla. Střepy se mi tak zahlodávají hlouběji do dlaní, neřeším to. Slyším, jak křičím. ,,Nenávidím tě! Jsi podlý hajzl! Ani se nedivím, že tě máma už nemiluje! Kéž by jsi se nikdy nenarodil!" Sama se divím tomu, co jsem právě řekla. Vím jen, že teď není čas na okolky, pokud nechci dostat další ránu. Otáčím se na patě a jen v triku vyrážím do mrazivé tmy.
Běžím po ulici, na tváři mi zamrzají slzy. Je mi zima, snažím se jí nevšímat. Míjím lidi, maminky s dětmi, jak nakupují vánoční dárky. Tatínky s dětmi v zahradách domů, jak stavějí sněhuláky. Závidím jim. Já tohle nikdy nezažila. Běžím dál. Ani nejsem zadýchaná. Prostě běžím.. v hlavě mám spoustu otázek. Proč se mi to děje? Proč zrovna já? Proč on? Zaklepu hlavou, jako bych myšlenky mohla vyhnat. Nechci na nic myslet. Běh mi dává svobodu.
Až teď se s údivem zastavím. Stojím v lese. Stromy tu hází stíny na bílý sníh, z větví visí rampuchy. Je to tu jako v pohádce. I přes situaci posledních minut, nebo hodin.. nevím, jak dlouho jsem běžela, se musím usmát. Ulehám do sněhu. Do krásného, měkkého sněhu. Poskytuje mi mateřskou náruč, lásku, kterou jsem nikdy nezažila. Cítím se skvěle. Chce se mi spát. Nebráním se tomu. Zavírám oči a navždy usínám...

Probouzím se. Kde to jsem? Divím se. Kolem mě není nic.  Ani tma, ani světlo, ani bílo, ni černo, díra.. tohle všechno by bylo něco, ale tady není nic. Jsem tu jen já. Nevím jak to popsat. ,,Haló?" Volám. Můj hlas se tak zvláštně rozléhá. Jako by letěl až do dalekých výšin..nížin. Podle toho, kde jsem teď já. Kde vlastně jsem? ,,Kde to jsem?" Ptám se, žádná odpověď. Udělám váhavý krok vpřed. A poté další a další.
Nevím zase, jak dlouho jdu a co se to se mnou děje. Když tu najednou se přede mnou něco mihne. Barevná šmouha.. Co to je? Ptám se v duchu. Zastavím se. Všimnu si, že kolem mne je těchto ,,šmouh" mnohem více, než jedna. Začínají se formovat. Jsou z nich čtverce. Z některých obdélníky. Zastavují se. Zůstávají stát v kruhu kolem mne. Přimhouřím oči, snažím se rozpoznat, co na jednotlivých útvarech je. Poznám to. Jsou to obličeje různých žen. Prohlédnu si první. Má krátké vlasy, natřené gelem a konečky má nabarvené různými barvami. Od růžové, po černou. Sama má ale vlasy blonďaté. Podívám se na další. Trochu mi připomíná mne. Má hnědé oči, černé,havraní dlouhé vlasy. Je bledá. Chvíli se u ní zastavím a dotknu se jejího obličeje. Ruka jím projde. Konečně jsem u posledního obrazu. Je na něm krásná opálená žena. Má dlouhé, husté, vlnité rezavé vlasy. Na tváři jí září nejlaskavější úsměv, jaký jsem kdy viděla a stejně tak, jako ho má na rtech, jej má v zelených očích. Chci se dotknout její tváře. Chci alespoň chvíli ztrávit v jejím obětí. Všimnu si, že předchozí dva obrazy zmizely. Dál se tomu nevěnuji. Sleduji tu krásnou ženu, do které jsem se zamilovala. Ale ne v tom pravém slova smyslu. Myslím tím mateřskou lásku.
Najednu mne ale nohy začínají zlobit. Otáčí mne, připomíná mi to chvíli, kdy jsem utíkala od táty. Co se to se mnou vlastně stalo? Nohy se dávají do běhu. Bežím. Nicota se kolem mne začíná formovat do úzkého tunelu. Vlasy mi spadnou do obličeje, chci je odhrnout, dotknu se jich rukou, ale ta jen bezděčně projede mou hlavou. Chci se zastavit, ale nejde to. Podívám se znovu na své ruce a unikne mi výkřik. Jsou průhledné! Čím více se ponořuji do nicoty tunelu, tím více jsem neviditelná! Chci se obrátit, běžet zpět za tím obrazem krásné ženy, ale nejde mi to. Konečně chápu, že musím běžet dál. 
Na posledy se podívám na své ruce. Už tu nejsou. Jako by mne něco opouštělo.. má tělesná schránka. Je tu jen má duše. Kolem je tma..
..otevírám oči. Moc světla.. je tu moc světla. Nevnímám nic jiného, než ostré, palčivé světlo, které mne bodá do očí. Postupně začínám slyšet hlasy. Spoustu hlasů. Jeden říká: ,,Už je to dobré, je venku." Kdo je venku? Nechápu. Kde je ta tma, ve které jsem byla? Ta příjemná, krásná tma? Rozhlížím se kolem. Jsem v místnosti plné lidí v zelených oblecích. Co tu chtějí? Je mi zima. S údivem zjišťuji, že brečím. Přímo řvu, hrozně nahlas. Kde to jsem? Chci to vědět. A hned. Jenže nemohu mluvit. Mohu jen brečet. ,,Dejte mi ji." Ozve se najednou unavený hlas, ženy, které jsem si před tím nevšimla. Asi mluvila o mně, protože se ihned ocitám v její náručí. I přes pot, který se jí perlí na čele a ztrhanou tvář poznávám ten laskavý úsměv. Nevím kde jsem ho viděla.. ale zračil se i v jejích zelených očích. Sleduji její rezavé vlasy, sepnuté do drdolu. Mám matný pocit, že jí znám. Je mi hrozně blízká. Přestávám brečet a jen slyším, jak říká: ,,Vítej na světě Eliško..."