Waaaa | Kapitola šestá

Se zatnutými zuby a obavami, co jí ve vnitř čeká, (třeba se teď někde zjeví Johnny Depp a zatančí vítězný taneček,) vešla dovnitř. Zpočátku neviděla nic. Všude kolem byla tma, Sam jen cítila jakousi vůni.. levandule. Ano, byla to levandule. Vzduch byl vlhký, prosycený okouzlujícím aroma, ze kterého se jí dělaly mžitky před očima. 

Pak, najednou, jako by někdo škrtnul zápalkou, celý prostor se prosvětlil a ona lapala po dechu. Musela se opřít o Luckyho, aby neupadla, protože tohle vážně nečekala.Zvenčí byla chaloupka malá! Dřevěná! Tak jak to, že  uvnitř to vypadalo takhle?
Místnost byla velká, prosvětlená mihotavým plamenem svíčky, klenutý strop byl z jakéhosi kamene, nejspíše mramoru, do něhož byly vsazeny, skoro uvězněny různé květiny, složené do dechberoucích ornamentů. Postupně, jak se strop klenul dolů, se šlahouny rostlin dostávaly na svobodu, už nebyly obklopeny tvrdým kamenem, a popínaly celé zdi. Sem tam skulinkami prokukovala zeď, hnědá a teplá, jako čerstvě rozrytá hlína. Sam se poprvé podívala pod nohy a měla co dělat, aby nedostala závrať. Podlaha byla prosklená, průhledná a v ní se odrážel celý strop, takže to vypadalo, jako by byli uvězněni v jakési nekonečné kouli. Sam to připomnělo sněžitko, které měla doma na nočním stolku.
"Neskutečné, že?" Prolomil kouzelnou atmosféru Lucky a Sam se nezmohla na nic jiného, než na přikývnutí. Krk jí svazoval obrovský knedlík. Taková nádhera.. a oni jí nechali celý život v tom obyčejném, venkovním světě.
Gréta byla daleko v předu, rozsvěcela jednotlivé pochodně, jež byly vsazeny mezi květinami ve zdech a tvořily dokonalý celek. Dávala tím chodbě přímo enormní velikost a Samantha si najednou připadala strašně malinká, bezvýznamná.  Slova krásy pro tuto místnost neexistovala.

Gréta je vedla dál a Sam zjišťovala, že se chodba postupně zužuje, květiny na zdech řídly, až skoro vymizely a stop se postupně snižoval.
"Kam nás to vede?" Zeptala se Sam šeptem, ale i ten se po chodbě rozlehl, jako by ta slova zakřičela. Místo Lucka jí odpověděla její.. matka. Už nemělo cenu se tomu slovu vyhýbat.
"Chci ti ukázat a vysvětlit celý chod mé – tvé země, má nejdražší." To už stála u dřevěných dveří zavřených na západku a pomalu je otevírala.
Pohled, který se Sam naskytl nebyl zdaleka tak fascinující jako chodba, z níž teď byl jen jakýsi hliněný tunel, ale měl v sobě jakési větší kouzlo.
Sam vydechla tím, jak byla okouzlena. O ničem takovém nikdy nesnila, bylo jasné, že tohle nemůže být sen, - ona takovou představivost neměla. Zasmála se nad představou, že se jí park, ve kterém nedávno byla, aby se sešla s Luckem, zdál přenádherný. V porovnání s touto chaloupkou, pokud se tomu dalo tak říkat, vypadal jako obyčejná skládka.

Připadala si, jako v zemi jako by byla Alenka a právě se dostala do říše divů. Rozmrzele kolem začala pátrat a hledat bílého zajíce, přestože věděla, jak je to nesmyslné a triviální.
Místnost nebo plac před ní, byl naprosto dokonalý a úplně odlišný od místnosti za ní. Tady, všude kolem byl život. Když Sam vzhlédla, spatřila modrou oblohu, byla jako drahokam, naprosto přenádherně blyštivá a modrá, až to vyráželo dech. Pod nohama jí šustila tráva. Zdálo se, jako by bylo každé stébelko živé a právě jí svým šepotavým, třaslavým hláskem zdravilo a vítalo doma. Právě tady poté začínal chodníček. Vypadal by jako z betonu, obyčejná silnice, jen kdyby se netřpytil. No a kolem? Vážně to musím popisovat? Kolem stály samé domky, ale ne takové ty chajdy, jak tomu bylo nahoře. Tady to bylo jiné, krásnější, malebnější, prostě takové městečko, kde si v zahradách hrály děti, (což Sam nechápala. Nebyly malé víly dávány n převýchovu do světa lidí, tak, jako ona?) až po chvíli si všimla, že tu není jediná holčička. Všechno to byli chlapci, obličejíčky měli jako z porcelánu, ve tvářích dolíčky, oči.. ach ty oči. A na zádíčkách se jim rýsovala malá křidélka, která byla tak slabá, vypadala jako peříčko, či záclona.
Děti ale nebyly to jediné, co tu bylo. Všude kolem chodili dospělí, velcí, malí, převážně ženy, ale sem tam bylo možno spatřit nějakého muže, jak například nakládal na vůz náklad, či pomáhal některé z dam s nákupem. Podél cesty stály stánky a Sam poznala, že je to tržiště. Bylo to mnoho lidí a každý se navzájem překřikoval, ve snaze prodat své zboží. Krajina byla rozlehlá, končila za velkým kopcem, kde toho určitě bylo ještě mnohem víc.
"Já to nechápu.. všechna ta krása tady, proč tedy existuje tamto nahoře? Ta prázdná vesnička, kudy jsme sem přišli?" Divila se Sam, když se protáhla kolem nějaké starší paní, s košem plným podivného nákupu.
"Všechno je to jen důsledkem dokonalého maskování víš? Do Arie nemůže vstoupit někdo, kdo není vílou, kdo nemá.." zdálo se, že Lucky přemýšlí nad tím, jak to podat tak, aby to pochopila, "čistou vílí auru. Proto, když chce víla cestovat mezi světy, musí se pokaždé přeměnit tam na té louce a až poté přejít sem. Brána by jí do tohoto světa bez křídel nepustila. Viděla jsi ten tunel? To je ta brána. A nemysli si, ty květiny tam nejsou jen na okrasu. Mohly by se tě jednoduše a rychle zbavit. To je totiž jejich úkol, chránit zem před nevítanými hosty." Ukončil své sáhodlouhé vysvětlení touto větou, které Sam zase moc nerozuměla.
"A oni existují nějací nevítaní hosté?" Zeptala se ostražitě. Neuměla si představit nic, co by mohlo tuto zem ohrozit. Na otázku jí opět odpověděla Gréta, která byla celou tu dobu o krok před nimi a Sam si poprvé všimla, že se jí lidé ukláněli.
"A že jich je!" Zasmála se, jako by jí něco hrozně pobavilo. "Neumíš si ani představit, kolik, jak se to u vás říká.. padouchů má chuť Arii ohrozit. Proto je tu ten důmyslný obranný systém. Portál tě sice zavede na jedno, nádherné místo, jenže to je jen iluze, jež slouží k tomu, abys dokázala, žes skutečná víla." Samantha byla stále hrozně zmatená, ničemu nerozuměla. Co bylo tak děsivého, že by mohlo narušit tuto úžasnou atmosféru? Neuměla si to představit a ani nechtěla. Prozatím.

Ušli nějaký kus cesty a tržiště pomalu zmizelo v dáli s posledními obchůdky. Teď procházeli krásnou zahradou, plnou chaloupek a baráčků. Sam pořád čekala na nějaký ten palác nebo něco tomu podobného, ale nikde v dálce nic z toho nebylo. Vtu chvíli se Gréta zastavila, div do ní Sam nenarazila. Nacházeli se před jednou z malebných chaloupek, vypadala jako z období Baroka. Byla bílá, s dřevěným obložením a zakulacenými štíty. Okna byla hranatá, ze smrkového dřeva, se spoustou květináčů plných květin v ní. Celý dům byl obehnán velkým plotem a zahradou, jakou svět neviděl. Tolik úžasných rostlin! Sam poskočilo srdce.
"Tady budeš bydlet. Já vím, není to nic moc, dokonce je to trochu z ruky, ale je to to jediné co teď máme volné, tudíž si tu budeš muset na chvíli zvyknout. Ráda bych si tě nastěhovala ke mně, ale mám tam tak trochu narváno. – ostatně, podívej se sama." Gréta poukázala na baráček naproti. Byl o něco menší než ten, který jí teď ukázala, a bylo jasné že tam už není místo, protože i Gréta se tam určitě vešla s těží.
Sam mu ale nevěnovala pozornost. S otevřenou pusou hleděla na domek před sebou, v němém úžasu si prohlížela veškeré květiny.
"Vy mi dáváte dům?" Nikdy neměla víc, než svůj pokojíček a květináč s liliemi. A teď tu stála, na zádech třepotající se křídla, před obřím domem s ještě větší zahradou a snažili se jí namluvit, že je její. Vždyť ještě nebyla ani plnoletá proboha!
Lucky se zasmál. "Ale ne, nemysli si, že je jen tvůj. Budeš tu mít milou spolubydlící, Freya se tě už nemůže dočkat." Mrkl na ni a otevřel bránku. Sam nebyla schopna slova, pouze ho následovala dovnitř. Nemohla se vzpamatovat z toho, že bude mít vlastní dům. Samozřejmě, spolubydlící nečekala, ale i tak.. bylo to naprosto dokonalé.
Jako ve snu si prohlížela všechny ty květiny a Lucky mezitím klepal na dveře. Nečekali dlouho a otevřely se. V nich stála dívka, asi tak Samina věku a měřila si je pohledem. Jakmile jí ale došlo, o koho jde, roztáhl se jí po tváři úsměv s dolíčky. Vtáhla je dovnitř.
"Konečně jste tady! Já se vás vůbec nemohla dočkat!" Mlela páté přes deváté a skočila Sam kolem krku. "My dvě budeme nejlepší kamarádky. Jmenuju se Freya, ale říkej mi klidně Zrzko nebo jak chceš." Rozpačitě se na Sam usmála a ta si jí se zájmem prohlížela.
Dívka byla o hlavu menší, než Sam. Měla bledou, až průsvitnou pleť, obličej kolem buclatého nosíku posázený tisícem pih. Na hlavě měla neuspořádáné, zrzavé, kudrnaté vlasy, jejichž prameny jí padaly do modrých očí, v nichž se jí zračilo veselí. Sam s neskrývanou zvědavostí koukla na její křídla. Byla oranžová, s různými výrůstky, které trčely do všech stran, stejně jako vlasy. Byla velmi pozoruhodná a k Saminu překvapení i sympatická.
"Těší mě Freyo. Já jsem Sam." Vykoktala a znovu se usmála. Smála se celou dobu, jako naprostý idiot, ale nevadilo jí to a asi to nevadilo ani lidem okolo. Nastalo  rozpačité ticho, Zrzka si jí pořád vesele měřila a Lucky s Grétou stáli v pozadí. Nakonec Gréta promluvila.
"No děvčata, necháme vás tu teď, abyste se spolu zabydlela." Otočila se k Sam. "Večer se sem ještě zastavím na kontrolu, dobře? Pěkný den přeji." Věnovala oběma okouzlující úsměv, při kterém Sam trnuly zuby, počkala na Luckyho, který se s nimi také rozloučil a zavřela za sebou dveře.
Nastalo ještě delší, trapné ticho. Sam nečinně postávala, zatímco Freya se na ní pořád koukala jako na zjevení. Pak to ticho konečně prolomila a Sam se ulevilo, že nemusí konverzaci začínat sama. Stáli v jakési předsíni, byl tu jen velký věšák a botník.
"No," Plácla Freya rukama o sebe, "tak tě půjdeme někam uložit. Pojď za mnou." A vedla jí drobou chodbičkou skrz velké dveře. Ocitly se v kuchyni, která byla velmi malebná. Nechybělo tu žádné vybavení, byla tu dokonce mikrovlnná trouba! Sam lapala po dechu. Nebude se muset vzdát popcornu! Uprostřed místnosti stál velký, dubový stůl, se šesti židlemi, na němž byl čistě bílý, škrobený ubrus a pecen chleba. Sam si připadala, jako by právě vstoupila do historie, i když ta mikrovlnka k tomu moc neseděla. Freya si asi všimla, jak Sam civěla na výkřik technologie a jen se ušklíbla.
"No jo, moderní svět si vybral své daně i tady. Lidé se začali bouřit proti tomu, že v lidském světě mají moderní věci, zatímco tady musí orat pole ručně, tak Gréta trochu zakouzlila."  Vysvětlovala rychle a Sam se kupodivu ani nezasekla na slově zakouzlila. Všechno tu bylo kouzelné. Nedivila by se, kdyby teď ze starodávné almary vyskočil Harry Potter, začal kroutit hůlkou a křičet: "Vin gárdium leviosa."
Z místnosti vedly troje dveře. Jedny z nich byly do koupelny, kde, jak Sam později mohla vidět byl i záchod a sprcha s teplou vodou, další vedly do jakéhosi pokoje, který byl malý a prostý. – patřil Freye. Bylo zde vymalováno na bílo, pod jedním hranatým okénkem stála postel a sem tam zde byla nějaká skříň. Byl velmi útulný, i když trochu chudý.
Další, poslední dveře vedlydo obývacího pokoje, kde se nacházel obří, krémový gauč, jen se na něho natáhnout. Byla tu dokonce televize. Televize! Sam napadlo, co v ní asi tak mohou dávat za pořady? Arijská CNN? Musela se zasmát. No a z obýváku vedly poslední dveře nejspíše do Samina pokoje, jak usoudila, když žádné jiné neviděla. Pokojík byl o něco větší než ten Freyin, ale byl řešen úplně stejně. Malá postel pod hranatým oknem, velká dubová skříň na západní stěně,...V tom si Sam s děsem uvědomila, že nemá žádné osobní věci, ani kartáček na zuby. Neměla absolutně nic, ani na sebe.
"Však se neboj, všechno si to nakoupíš." Ujistila jí Zrzka a přešla si sednout na Saminu postel. Jak byla malá, nedosáhla nohama na zem a tak s nimi jen komíhala ve vzduchu.
"Ale za co? Vždyť nemám ani žádné peníze.." Možná, že kdyby pořádně prohledala kapsy svých kalhot, pár korun by z nich vypadlo, ale pochybovala, že se tu jimi platí. Na to se Freya zase usmála.
"Prober se! Jsi dcera zdejší královny, opravdu si myslíš, že by tě nechala nezaopatřenou?"
"Začínám si pomalu myslet, že tady je možné všechno." Zamumlala si Sam pod vousy, aby to Freya neslyšela. Ta se jedním rychlým pohybem zvedla a doslova přeletěla místnost. Chvíli se hrabala v šuplících vedle televize, které byly v obýváku, až našla co hledala a podala to Sam.
"Tvoje kreditní karta a tady,"strčila jí do ruky zabalenou obálku, "tvůj PIN kód. Neboj, neotevírala jsem to." Ujistila jí. Sam nevěřícně koukala na úzkou, tvrdou, modrou kartu posetou tisícem květin. Stálo na  ní jméno, její jméno, ovšem s jiným přijmením.
"Samantha  McJuliette?" Ptala se nevěřícně, a podívala se na Zrzku. Ta pokrčila rameny.
"No ano, takhle se jmenuje Gréta. Gréta McJuliette." Oznámila jí jakoby nic. "Máš tam asi padesát tisíc aronů, - kurz je stejný jako u korun,- tak je prosím hned neutrať. I když tady jsou věci podstatně levnější než na zemi, to je fakt." Umála se na vyjevenou Sam, která pořád s otevřenou pusou zírala na kreditku. Kolik věcí jí ještě překvapí?
"To tu máte i bankomat?" Zeptala se s přiškrceným hlasem.
"Banku, bankomat, kino, elektriku,.. jen tu není internet, i když to už Gréta řeší taky." Shrnula to rychle Freya. "Tahle země se vlastně vůbec neliší od světa venku.. jenom je to tu trochu zamotanější, s menší dávkou kouzel a s tím rozdílem, že lidi tady mají na zádech křídla. Uvidíš, určitě si zvykneš. Není tak těžké pochopit řád."
"Řád?" Zeptala se zase Sam. Dychtila po informacích, ale zatím ze sebe otázky nedovedla vysypat.  Vzhledem na okolí a to tržiště, co viděla ze začátku myslela, že to tu bude předpotopní, že se tu lidé budou utírat lopuchem, ale ono tomu tak nebylo. Přivítal jí svět plný techniky, tak, jak ho znala z domu.
"Ano, řád. V podstatě se nejedná o nic extra, jde jen o dodržování různých pravidel, jako například chození do školy a tak.." Vysvětlovala rychle Zrzka. To Sam překvapilo.
"Školy? Tady se musí chodit do školy? A jaká jsou ta ostatní pravidla?" Její sen o dokonalém světě s popcornem se úplně rozplynul. Co je to za dokonalost, když se musí chodit do školy?
"No samozřejmě, že do školy. Jak jinak se chceš naučit věci o vílách a jejich životě? Jak se chceš naučit například létat?" Zeptala se Freya pochybovačně a koukala na Sam, jako by spadla z višně. "No, tak hlavní pravidlo je asi nechodit do venkovního světa. Ven se může chodit až když dostaneš Tershán, diplom o tom, že jsi plnohodnotná víla a neprozradíš naše tajemství." Sam se sevřelo hrdlo. Takže jak dlouho neuvidí své rodiče, kamarády, Tomáše? Rok? To se dalo přežít.
"A za jak dlouho ten Tershán dostanu?" Ptala se dychtivě. Studium nemohlo být nějak extra dlouhé, maximálně tak čtyři roky.
"Tozáleží na tvém chování. Jsou tu i tací, třeba Bláznivá Jane, která vystudovala před skoro devadesáti lety a ještě Tershán nedostala. Je velice málo těch, kteří ho mají a ještě méně těch, co ho dostanou. Ale ty se nemusíš bát, ty jsi přeci dcera královny." Povzbudivě se na Sam usmála, ale ona si zase lámala hlavu s jinou věcí. "Bláznivá Jane vystudovala před devadesáti lety? To je jí.. kolik? Přes sto let?" Divila se. Neznala nikoho, kdo by se dožil takového věku. Zrzka si jí opět nevěřícně změřila, vykulila oči, ale pak svůj výraz dala do pořádku a zatvářila se jen trochu udiveně.
"No, ano, přes sto let. Tvé matce je pět set osmdesát, i když o svém věku mluví nerada." Teď vykulila oči Sam. Kdyby neseděla, asi by upadla. Kolik že její mámě bylo? Vypadala na čtyřicet, jestli vůbec! Musela to pořádně rozdýchat, než se dostala ke slovu.
"ehm, kolika let, se dožívají víly?" Položila tuhle jednoduchou otázku a čekala na odpověď.
"No, tak tisíce, někdy i míň.. záleží na tom, kdy se rozhodnou odejít víš.. ono když žiješ tisíc let, nakonec tě život omrzí a raději odejdeš sama. Ale to už předbíhám. Co takhle vyrazit na nákup? Peněz máš dost, ani se nemáš do čeho převléknout."
Sam jen přikývla. Zajímalo jí ještě tolik věcí! Ale Freya měla pravdu. Má na to tisíc let času, jak to tak pochopila. Ptát se může později.