Waaaa | Píši, abych žila,-žiji, abych psala.

,,Jsem doma!" Zakřičím do prázdného bytu, připomínajícího skladiště i když vím, že mi nikdo neodpoví. Jasně, zase nikdo není doma. Jako vždy, když přinesu nějakou dobrou známku. Proč se vlastně namáhám? Stejně to nikoho nezajímá. Povzdychla jsem si a přešla do kumbálu, jménem můj pokoj. Celý prostor čtyři krát čtyři metry čtvereční osvětluje žárovka visící ze stropu na jednom tlustém, černém kabelu, která se i při malém dupnutí začne houpat. V jednom rohu leží na zemi rozvrzaná matrace a v druhém polorozpadlý stůl. Právě na něj hodím tašku ze školy a posadím se na postel.
Dumám nad tím, kde asi zase jsou rodiče. Tedy jestli se dá mámě, která pije alkohol víc, než se o mě stará a tátovi, který také pije, ale ještě jakž takž udrží rovnováhu když jde domů, ale hraje automaty dá říkat rodiče. Zaslouží si vůbec tohle oslovení? Vůbec se o mně nestarají. Máma sem tam zavrčí něco jako ,,Podej mi flašku" a táta jestli nemám drobné. Když řeknu, že ne, nebo vlastně ať řeknu cokoli, vždycky to skončí fackou. Instinktivně si přistisknu dlaň na tvář. Divím se, že po té poslední tam nemám modřinu. Klaply dveře. Táta je doma. Poznám to podle toho, že zavřel dveře. Máma by se na to nezmohla. Zavrzal gauč. Určitě si hned zase s vodkou v pet flašce sedl k něčemu, čemu se při troše fantazie dá říkat televize. ,,Móóno!" Zaburácí s opilostí svázaným jazykem. V překladu to znamená ,,Moniko!". Tak se totiž jmenuju. Už mi tak dlouho nikdo neřekl, kromě učitelky ve škole. Ano, představte si, mám hroznou rodinu, bijí mě, nestarají se o mne, nenakupují jídlo, ale do školy chodit přesto musím. Na to si hlavně táta potrpí. ,,Nestojím o to, aby přišla sociálka." Řekl tuhle, když byl ještě v jakž takž normálním stavu.
Po pravdě já bych o to asi stála. Když by nějaká hodná paní ze sociálky viděla, jak tady žiji, určitě by mě rodičům nenechala. To vím s naprostou jistotou.